Článek
S mým manželem Jakubem se nehádáme často, ale to, co se stalo minulý víkend, mě vnitřně sžírá a já nevím, jak dál. Po dvou letech neuvěřitelné dřiny jsem konečně promovala a získala magisterský titul. Nebylo to jednoduché. Pracovala jsem na plný úvazek, vychovávala naši tehdy dvouletou dcerku Elišku a po večerech a nocích, když celý dům spal, jsem se učila a psala seminární práce. Byly to dva roky plné obětí, probdělých nocí a stresu. Jakub mě zdánlivě podporoval slovy „Zvládneš to, lásko,“ ale až teď vidím, jak prázdná ta slova byla. Ten den promoce měl být vyvrcholením všeho, odměnou za tu dřinu.
Univerzita dala každému absolventovi jen tři vstupenky pro hosty. Tři vzácné lístky. Dlouho jsem nepřemýšlela. Byly pro tři nejdůležitější lidi v mém životě, pro můj podpůrný tým: mého manžela Jakuba, moji maminku a moji sestru Lenku. Právě ony dvě mi často hlídaly Elišku, když jsem musela na večerní přednášky.
V den promoce jsem se cítila jako ve snu. Oblékla jsem si talár, na hlavu nasadila promoční čepici a byla na sebe neskutečně pyšná. Když jsem vcházela do univerzitní auly, cítila jsem směs nervozity a obrovské radosti. V davu na mě zamával Jakub – a vedle něj seděla jeho matka, moje tchyně. V tu chvíli mě napadlo, že si nějak sehnala vlastní lístek. Nechtěla jsem to řešit a zamávala jsem jim zpět, i když jsem marně hledala svou sestru.
Ceremoniál začal. Seděla jsem tam, poslouchala projevy a těšila se, až uslyším své jméno a uvidím své nejbližší v davu, jak se na mě usmívají. V tu chvíli mi zavibroval telefon. Byla to zpráva od mé sestry: „Káťo, promiň, že otravuju, ale nemůžeme vás najít. Kde máte místa?“ Srdce mi kleslo. Odepsala jsem: „Cože? Jste přece uvnitř, ne? Jakub má lístky.“ Lenčina odpověď mi vyrazila dech: „Ne, nejsme. Jakub dal lístek jenom mamce. Řekl, že pro mě už žádný nemáš a že mám počkat venku.“
V tu chvíli se mi všechno spojilo. Podívala jsem se přes sál na Jakuba a jeho matku. Usmívali se, tleskali. A moje sestra, která si vzala volno v práci, aby mě viděla, stála venku jako žebrák. Zbytek promoce byl pro mě jako v mlze. Cítila jsem jen prázdnotu, ponížení a vztek, který ve mně vřel.
Po obřadu jsme měli zamluvenou slavnostní večeři v restauraci. Tam jsem si Jakuba odtáhla stranou. S třesoucím se hlasem jsem se zeptala: „Kde je Lenka?“ Podíval se na mě, jako bych se ptala na úplnou banalitu. „Jela domů. Proč? Vždyť je všechno v pohodě.“ „V pohodě?“ vybuchla jsem. „Jakube, ty jsi dal můj lístek, pro moji sestru, své matce, aniž by ses mě zeptal! Nechal jsi ji stát venku jako blázna!“ Jeho odpověď byla tak lhostejná, až to bolelo. „Ále, dal jsem lístek mamce. Však víš, tvoje máma i ségra by stejně obě brečely, a moje máma tě ještě nikdy neviděla promovat.“ „To je neuvěřitelně neuctivé!“ pokračovala jsem. „Byly to moje lístky na moji promoci! Měl ses mě zeptat!“ A on? Jen protočil oči. „Prosím tě, nedělej z toho drama. Jsi přecitlivělá. Je to jenom jedno sedadlo. Měla by ses radovat, a místo toho kazíš oslavu nám všem.“
Jeho slova mě ranila víc než samotný čin. Z večeře jsem odešla dřív. Od té doby jsem s ním skoro nepromluvila. On si myslí, že jsem chladná kvůli nějaké „logistické“ chybě. Ale já se cítím zrazená a ponížená. Nebylo to jen jedno sedadlo. Byly to dva roky mého života. Byla to neúcta k mé dřině, k mé rodině, ke mně. V ten den jsem nezískala jen diplom. Získala jsem i bolestivé poznání, že muž, vedle kterého usínám, možná vůbec není tím, za koho jsem ho považovala. A já teď nevím, co dál. Přeháním?
