Článek
Před dvěma lety mojí sestře zemřel manžel. Zůstala sama se dvěma dětmi a její svět se zhroutil. Upadla do hlubokých depresí, měla i sebevražedné sklony. Byla to jen prázdná schránka, stín ženy, kterou jsem znala a milovala. Nic nepomáhalo.
Asi před půl rokem se můj manžel nabídl, že bude brát její dvě děti jednou týdně na plavání, aby si trochu odpočinula. A asi po měsíci se začal dít zázrak. Nálada mé sestry se začala zlepšovat. Poprvé po letech se začala zase smát. Zase měla jiskru v oku. Byla jsem za to neskutečně vděčná.
Věděla jsem, že jsou si s mým mužem blízcí. Ale nedávno jsem na jeho telefonu uviděla zprávy od ní. Lechtivé, intimní zprávy. Když jsem si je pročítala, došlo mi všechno. Že když děti přiveze domů a ony usnou, tak se spolu mazlí a spí spolu.
A teď přichází to, z čeho se potřebuju vypsat, to, co nedokážu říct nikomu nahlas.
Čekala bych, že budu křičet, plakat, že ho vyhodím. Že budu cítit zradu, ponížení, vztek. Ale já necítila nic z toho. Vůbec nic.
Jediné, co jsem cítila, byla zvláštní, tichá úleva.
Poprvé po dvou letech je moje sestra zase sama sebou. Je zpátky. Směje se, žije, funguje. Je zase tou mámou, kterou její děti potřebují, a sestrou, kterou jsem ztratila.
A jestli cena za to, abych dostala zpátky svou sestru, je to, že se o svého muže musím dělit… tak mi to nevadí.
Je to zvláštní, vím to. Je to proti všem pravidlům. Ale když vidím svou sestru zase šťastnou, necítím žádnou bolest. Jen klid.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
