Článek
Já proti tomu nic nemám. Týden ticha a klidu, kdy nemusím poslouchat sportovní přenosy a sbírat po bytě jeho ponožky, je pro mě také malá dovolená.
Před měsícem opět nastal ten čas. Políbili jsme se na rozloučenou a on odjel vstříc svému dobrodružství v divočině. Celý týden jsem o něm skoro neslyšela. Jen jedna stručná zpráva: „Neni tu signal. Vsechno v poradku. Karel.“
Když se po týdnu vrátil, vypadal zvláštně. Byl unavený, pohublý, měl kruhy pod očima a tvářil se jako válečný veterán. A co bylo nejdivnější, nepřivezl ani jednu rybu. Na mé otázky, jaké to bylo, odpovídal jen neurčitě. „Dobrý, ale náročný,“ říkal. „Ryby moc nebraly.“ Cítila jsem, že mi něco tají, ale nechtěla jsem ho vyslýchat.
Večer se u nás stavili naši společní známí, Petr s Janou. A samozřejmě se hned začali Karla vyptávat na jeho rybářský výlet. A tehdy to přišlo. Karel se zhluboka nadechl a spustil neuvěřitelný příběh, který nám všem vyrazil dech.
Prý to nebyl jen tak obyčejný výlet na ryby. Rozhodli se prý s kamarády pro skutečný „survival“ v lesích. Hned první den se jim prý porouchalo auto uprostřed hlubokých lesů na Šumavě. Zůstali tam bez jídla, bez signálu, jen s rybářským vybavením. Dva dny prý bloudili, než našli řeku. Museli si postavit přístřešek z větví a spát na jehličí. Živili se prý jen kořínky a lesními plody.
Vyprávěl to s takovým zápalem a tak barvitě, že mu naši přátelé viseli na rtech. Líčil, jak ho v noci probudil divočák a on ho musel odehnat prutem. Popisoval, jak se podle hvězd snažili najít cestu zpět k civilizaci. Znělo to jako scénář k hollywoodskému filmu.
Já jsem jen seděla, poslouchala a snažila jsem se nesmát. Můj Karel. Muž, který se bojí pavouků, ztratí se cestou na záchod v obchodním domě a jeho představa o přežití v přírodě je, že si v kempu objedná pizzu. Ale vyprávěl tak přesvědčivě, že jsem skoro začala věřit i já.
Naši přátelé byli naprosto uneseni. „Teda, Karle, ty jsi neuvěřitelný dobrodruh!“ říkala obdivně Jana. „To musel být zážitek na celý život.“
V tu chvíli, kdy Karel zrovna dramaticky líčil, jak se snažil ulovit pstruha holýma rukama, mu z kapsy vybledlých maskáčů vypadl malý, pomačkaný papírek. Nenápadně jsem ho zvedla. Nebyl to nákupní seznam na kořínky. Byla to účtenka z hudebního festivalu Rock for People. Datum přesně odpovídalo týdnu, kdy bojoval o přežití na Šumavě. A na účtence stálo: „Pivo 10×, Langoš se sýrem 2×.“
Potlačila jsem smích a účtenku jsem si schovala. Nechala jsem ho dovyprávět jeho hrdinský epos až do konce. Když přátelé odcházeli, plácali ho po zádech a dívali se na něj s neskrývaným obdivem.
Jakmile se za nimi zavřely dveře, beze slova jsem mu tu účtenku položila na stůl. Karel se na ni podíval. Pak na mě. A jeho opálená, dobrodružná tvář nabrala barvu zralého rajčete. Bylo ticho.
A pak se rozesmál. A já s ním. Nakonec se přiznal. Žádný survival se nekonal. Celý týden strávil s kamarády na festivalu. Ta únava a vyčerpání nebyly z boje s divočáky, ale z nedostatku spánku, z hlasité hudby a z pití teplého piva z kelímku. A ryby nebraly, protože žádnou řeku ani neviděl.
Vůbec jsem se na něj nezlobila. Jeho lež byla tak kreativní, tak propracovaná a tak zábavná, že se na něj zlobit prostě nešlo. Místo pravdy jsem dostala mnohem lepší příběh. Příběh o statečném Karlu a jeho boji s divočákem se stal v naší rodině legendou. A já už vím, že příště, až můj muž pojede „na ryby“, přibalím mu do batohu pro jistotu i třpytky a špunty do uší. Člověk nikdy neví, jaké dobrodružství ho v té divočině zase potká.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
