Článek
Už to trvalo nějakou dobu, co jsme s Lenkou byli tak trochu na nože. Tedy, spíš já na ni, a ona nechápala proč. Ten hlavní kámen úrazu? Moje pracovní kanady. Jsem záchranář a moje boty musí být vždycky připravené u dveří, rozšněrované tak, abych do nich mohl v noci skočit a být během pár vteřin venku. Jenže Lenka, posedlá pořádkem, mi je neustále zavazovala a uklízela „do komínku“. Marně jsem jí vysvětloval, že to takhle nejde. Jednou mi ujely nervy a udělal jsem něco s jejími běžeckými teniskami, čeho fakt lituju. Nechci to rozebírat, prostě jsem ji chtěl „poučit“ a hrozně jsem jí tím ublížil. Ale možná i díky tomu jsme si konečně sedli a začali mluvit. Opravdu mluvit.
Omluvil jsem se za ty tenisky, to především. Pak jsem ji ale poprosil, aby mě vyslechla bez skákání do řeči, bez ironie a protáčení očí, což mi slíbila. Snažil jsem se jí co nejklidněji vysvětlit, že s těmi botami to myslím smrtelně vážně. Že i když většinou jezdím „jen“ k opilcům, pádům nebo nevolnostem, jsou chvíle, kdy rozhodují vteřiny. Kdy nemám čas si hrát s tkaničkami. Vyprávěl jsem jí o případech, kdy můj rychlý zásah zachránil život, kdy jsem díky zkušenostem poznal skrytou příčinu potíží, nebo kdy moje rozhodnutí na místě zajistilo, že pacienta v nemocnici vzali přednostně. Vysvětlil jsem jí, že spoustu hrůz, co v práci vidím, jí ani neříkám, abych ji neděsil nebo aby se o mě nebála. A ona? Ona poslouchala. Tentokrát opravdu poslouchala a nezlehčovala to. Řekla, že se jen snažila pomáhat, aby bylo všechno hezky uklizené.
„Ale ty mi tím nepomáháš, Leni,“ řekl jsem jí. „Zlato, nechci být zlý, ale ty mi tím škodíš. Bráníš mi. Jednou to může být rozdíl mezi životem a smrtí. Potřebuju, abys mi na tu výbavu nesahala. Je tam, kde vím, že je, tam, kde ji rychle najdu. Když s ní pohneš, zdržuješ mě při výjezdu. Je mi jedno, jestli to nevypadá úhledně. Ty věci mají funkci, nejsou na parádu. Jestli mi chceš pomoct, prosím, nech moje věci tam, kam je dám.“
Pár večerů nato k nám přišel můj kamarád Ríša, policajt. Byl jedním z těch, co tu noc, která byla tak trochu spouštěčem mé frustrace, dávali masáž srdce jedné holce po předávkování. Seděli jsme na terase, dali si pár piv a Ríša začal vyprávět. Jak přijeli na místo, jak začali s oživováním, dávali protijed, čekali na nás, na záchranku… A jak se jim ji podařilo na chvíli „nahodit“, než jsme dorazili. Pak vytáhl pár fotek z bouraček, u kterých jsem zasahoval. Ukazoval je Lence. „Tohle auto vlítlo do stromu. Tomáš vlezl do toho vraku, nasadil řidiči krční límec a zůstal u něj s kyslíkem, dokud jsme ho nevystříhali.“ „Tady Tomáš vytáhl tříleté dítě z hořícího auta.“ „Tady tvůj muž poznal, že řidička má mrtvici, a zařídil transport rovnou na specializované pracoviště, kde se na léčbu mozkových mrtvic zaměřují, což jí pravděpodobně zachránilo život.“
Potom jsem Lence řekl, že jí chci ještě něco ukázat. Požádal jsem ji o stejný slib jako předtím – že bude jen poslouchat. Souhlasila. Pustil jsem jí na internetu video ze zásahu u předávkování, natočené policejní kamerou. Bylo tam jasně vidět, jak je čas kritický, co všechno se musí udělat, jaký je to fofr.
„Nesnažím se na tebe útočit, nechci se hádat,“ řekl jsem jí potom. „Ale chci, abys pochopila, čím procházím. Že doufám, že každý můj výjezd bude jen k odřenému koleni, protože jinak to znamená, že když neudělám všechno správně, někdo může umřít. Když se nedostanu z baráku co nejrychleji, někdo může mít poškozený mozek, zatímco čeká, až mu dám kyslík. Když budu rozklepaný a naštvaný, protože jsem musel ztrácet čas rozmotáváním tkaniček, můžu něco kritického přehlédnout a někdo to nepřežije.“
Přikývla, že rozumí. Řekla, že si tu míru nebezpečí mé práce vlastně nikdy neuvědomila, dokud neviděla ty fotky od Ríši. Tehdy jsem se odhodlal a řekl jí, že si myslím, že má možná rysy obsedantně kompulzivní poruchy a že by měla zvážit terapii, protože to ubližuje našemu manželství. Vyjmenoval jsem příklady, kdy vyhodila důležité věci, přesouvala moje dokumenty bez dovolení, a samozřejmě tu moji výbavu. Nabídl jsem, že půjdeme spolu, že na tom budeme pracovat společně.
Když jsem poukázal na ten vzorec chování, souhlasila, že je čas si s někým promluvit. Chce si promyslet, jestli půjde sama, nebo jestli to zkusíme dohromady, ale slíbila mi, že se pokusí své návyky změnit. Taky jsme se vrátili k tomu, jak řekla, že se bála, že ji uhodím, když jsem tehdy vybuchl kvůli těm jejím teniskám. Přiznala, že měla v minulosti partnery, kteří vyletěli kvůli maličkostem a děsili ji. Že mě nikdy neviděla takhle naštvaného a spustilo to v ní staré strachy, protože si nemyslela, že jsem něčeho takového schopen.
Poslední dobou je Lenka hodně emotivní, má výkyvy nálad. Bojí se o mě, když jsem na výjezdu. Onehdy se rozplakala a řekla: „Doufám, že víš, jak moc si vážím toho, co děláš.“ Musím to zaklepat, ale od toho našeho velkého rozhovoru se mých bot ani nedotkla.
Je všechno vyřešeno? Ani náhodou. Ale zdá se, že konečně začíná chápat, co moje práce obnáší a co pro mě znamená. A já zase chápu víc ji. Chci, aby nám to manželství fungovalo, vždyť je to osoba, kterou jsem si vybral pro zbytek života. Snad to zvládneme.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
