Článek
Posadil jsem ji a promluvili jsme si. Chtěla mluvit jen o tom, kdy začnu chystat dětský pokoj, že nás tlačí čas, jak našla perfektní barvu na stěny a jak chce, abych se více zapojil do jejího těhotenství. Snažil jsem se být velmi klidný, ale byl jsem velmi znepokojený, když jsem ji takhle viděl. Požádal jsem ji, aby se mnou zítra šla k lékaři. Souhlasila, že chce tak jako tak zkontrolovat miminka.
Nějak se mi ji podařilo uklidnit natolik, aby usnula.
Když usnula, šel jsem k jejímu počítači. Nikdy jí nešpehuji. Ale vzpomněl jsem si, jak jeden komentující poukázal na fóra o kryptickém těhotenství, a tak jsem se šel podívat. A panebože. Byla ve dvou facebookových skupinách. Jedna byla normální maminkovská skupina a druhá byla skupina o ženách, které věřily, že jsou těhotné. V „normální“ skupině zveřejňovala aktuální informace o svých příznacích a fotky svého „bříška“ a svůj příběh o tom, jak téměř nemohla mít děti, ale díky „milosti boží, která políbila její bříško“, jí byl dán „dar života“ a jak byla za všechny ty roky utrpení odměněna dvojčaty. V druhé skupině si ženy navzájem podporovaly své iluze. Jedna žena řekla, že je těhotná už skoro dva roky a jak to někdy prostě trvá déle. Moje žena si tam stěžovala na lékaře, kteří ji neberou vážně, a na mě. Tolik žen ji strašilo, že ji opustím.
Byl jsem opravdu vyděšený. Zjišťoval jsem si informace o falešném těhotenství a někde jsem četl, že by to mohl být i příznak schizofrenie. Takže říct, že jsem nemohl spát, je slabé slovo. Byl jsem a stále jsem velmi vyděšený, že ji ztratím. Probudila se a já jsem se snažil dělat, jako by se nic nestalo. Šli jsme k lékaři. A bylo to, jako by se včera nic nestalo. Byla přesvědčená, že jdeme na těhotenskou prohlídku. Věci se opravdu zhoršily, když jsme začali mluvit s lékařem. Byl velmi taktní, když mluvil s mou ženou. Snažil se jí vysvětlit, že je z lékařského hlediska nemožné, aby byla těhotná. Snažili jsme se jí ukázat testy, ultrazvuk, který jsme dělali den předtím, ale nic. Byla stále více rozrušená a začala plakat a křičet na mě, že z ní dělám blázna. Začala se houpat dopředu a dozadu a držela si hlavu oběma rukama. Nemohli jsme ji uklidnit, dostala plnohodnotný záchvat paniky. Nemohla dýchat.
Musela do nemocnice, kde se o ni postarali.
V tu chvíli jsem opravdu neměl jinou možnost než se informovat o nedobrovolné hospitalizaci. Nemohl jsem to udělat sám. Potřeboval jsem vyjádření lékaře, že je nebezpečná sobě i ostatním, a on musel zahájit proces nedobrovolného vyšetření na 72 hodin. Moje žena je teď dva dny ze třídenního vyšetření a nemám s ní žádný kontakt. Když jsem ji viděl naposledy, byla na mě rozzuřená. Řekla, že jí beru svobodu, což dělám. Cítím se hrozně, špinavě a zbytečně. Je na mě tak naštvaná. Mám pocit, že ji opouštím a nevím, jak mi to kdy odpustí. Miluji ji z celého srdce. Bojím se, co se stane, pokud soud rozhodne, že ji nemůžu nechat hospitalizovat, jak to ovlivní náš život. Mám pocit, že jsem ji nedokázal ochránit.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
