Článek
Miluju být tátou. Miluju ten chaos, smích, dokonce i ty probdělé noci. Představa, že by Matěj měl parťáka pro život, sourozence, se kterým by se mohl hádat o hračky a zároveň ho bránit před celým světem, mi připadala jako ten nejpřirozenější další krok v našem životě. S mou ženou Evou jsme o tom vždycky mluvili jako o hotové věci. „Jednou budeme mít dvě děti,“ říkávali jsme si, když jsme byli ještě bezdětní. Jenže to „jednou“ bylo teď a já jsem narážel na zeď.
Pokaždé, když jsem to téma opatrně nadnesl, Eva ztuhla. „Tomáši, prosím tě, teď ne,“ řekla většinou. „Víš, jak je to teď náročné. Sotva to zvládáme s jedním.“ A pak přišel ten hlavní argument, neprůstřelný a vždy po ruce: finance. „A kam bychom dali další postýlku? Náš byt je malý. Víš, kolik stojí pleny, výbavička, všechno? Finančně to prostě nedáme. Musíme šetřit.“ Chápal jsem to. Nebyli jsme na tom špatně, ale ani jsme si nemohli vyskakovat. Její argumenty byly racionální a já jsem proti nim neměl co namítnout. A tak jsem to vždycky nechal být a čekal na lepší chvíli.
Naše domácnost už měla pět členů. Já, Eva, Matěj a dvě kočky, Micina a Mourinka. Byly to Eviny kočky, pořídila si je ještě přede mnou. Měl jsem je rád, byly součástí rodiny. Ale v poslední době jsem si všímal, že se Evina pozornost k nim nějak zintenzivnila. Mluvila s nimi víc než se mnou, kupovala jim drahé granule a hračky, které ignorovaly, a jejich fotky tvořily devadesát procent obsahu jejího telefonu. Neřešil jsem to. Bral jsem to jako její způsob relaxace.
Minulý týden, jen pár dní po naší poslední neúspěšné debatě o druhém dítěti, za mnou Eva přišla s telefonem v ruce a s rozzářenýma očima. „Podívej se na něj!“ vydechla a ukázala mi fotku malého, zrzavého, chlupatého stvoření s obrovskýma očima. Bylo to kotě. „Není k sežrání? Našla jsem ho na stránkách místního útulku. Jmenuje se Zrzek. Je volný k adopci.“
Podíval jsem se na ni a nechápal jsem. „Je krásný, Evi, ale máme dvě kočky. Na co třetí?“ zeptal jsem se. Její nadšení ani trochu neopadlo. „Ale vždyť by jim bylo veseleji! Nebyly by samy, když jsme v práci. A podívej se na ten jeho smutný pohled! Potřebuje domov. Prosím, Tomáši, mohli bychom si ho vzít?“ Její hlas byl plný naléhavosti a touhy, kterou jsem u ní neslyšel měsíce.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Ta absurdita situace mě udeřila plnou silou. „Počkej chvíli,“ řekl jsem a snažil se udržet klidný hlas. „Takže ty mi chceš říct, že na druhé dítě, které by si Matěj tak přál a které by nás stálo pár tisíc měsíčně navíc, nemáme peníze. Ale na třetí kočku, která taky něco stojí – žrádlo, veterina, stelivo, o dalším chaosu v malém bytě ani nemluvě – na tu peníze najednou máme?“
Urazila se. Její tvář ztvrdla. „Ale to je přece úplně něco jiného! To se nedá srovnávat!“ zvýšila hlas. „Kočka je radost, ne starost. Je samostatná. Nemusíš se s ní učit, nemusíš řešit školku, kroužky, pubertu. Nemusíš se bát, že bude nemocná a ty budeš trávit noci v nemocnici. Je to prostě jenom čistá, bezpodmínečná láska, která nic nechce a jenom dává.“
Poslouchal jsem ji a v tu chvíli mi to došlo. Ta slova, která říkala, nebyla o kočce. Byla o dítěti. Tohle nebylo o penězích. Nikdy to nebylo o penězích. Peníze byly jen zástěrka, racionální argument, kterým omlouvala svůj vlastní, hluboko ukrytý strach. Strach z další zodpovědnosti. Strach z dalšího vyčerpání. Strach ze ztráty sebe samé, kterou už jednou po narození Matěje zažila. Strach, že by další dítě náš vztah, který byl už teď napjatý, nevydržel.
Ta třetí kočka pro ni byla únik. Byla to náhražka. Způsob, jak si domů přinést novou, „miminkovskou“ energii, jak o někoho pečovat a dostávat lásku, ale bez té obrovské, děsivé a celoživotní zodpovědnosti, kterou s sebou nese lidský život. Byla to bezpečná, zvládnutelná verze mateřství.
Přešel jsem k ní a vzal jsem jí telefon z ruky. Zavřel jsem fotku toho zrzavého kotěte a podíval se jí do očí. „Evi,“ řekl jsem jemně. „Tohle není o kočce, že ne? Ty se bojíš. Bojíš se mít další dítě.“
V jejích očích se objevily slzy. Ta hráz, kterou si kolem sebe postavila z racionálních argumentů, se protrhla. Přikývla a rozplakala se mi v náručí. A pak jsme si konečně povídali. Opravdu povídali. O jejím strachu, o mých touhách, o tom, jak jsme se v posledních letech odcizili a jak každý řešíme své pocity po svém – já sněním o větší rodině, ona touhou po dalším zvířeti.
Toho zrzavého kocourka jsme si domů nepřivezli. Ale také jsme se nerozhodli, že budeme mít druhé dítě. Místo toho jsme se rozhodli, že si nejdřív dáme do pořádku náš vlastní vztah. Začali jsme spolu zase mluvit, ne jen o provozních věcech, ale o nás. O našich pocitech.
Ta absurdní hádka o třetí kočce byla vlastně to nejlepší, co se nám mohlo stát. Byla to rozbuška, která odpálila problém, který pod povrchem naší rodinné pohody bublal už dlouho. Nevím, jestli budeme mít druhé dítě. Možná ano, možná ne. Ale teď vím, že ať už se rozhodneme jakkoliv, uděláme to spolu. A ne proto, že bychom utíkali před svými strachy do náruče chlupatého kotěte.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
