Článek
Když mi manžel Pavel oznámil, že nás na pár týdnů přijede navštívit jeho stará rodinná přítelkyně z Itálie, šedesátiletá paní Sofia, měla jsem upřímnou radost. Pavel o ní často mluvil s láskou, skoro jako o druhé matce, která ho znala od dětství. Vyprávěl, jak je úžasná kuchařka, i když prý „trochu svá“. Těšila jsem se, že poznám dalšího důležitého člověka z jeho života a ukážu jí, jak krásný domov jsme si v Praze vybudovali. Místo toho jsem zažila tři týdny pekla.
Všechno začalo už na letišti. Místo vřelého objetí si mě Sofia jen přeměřila pohledem a první její slova byla stížnost na naše šedivé počasí. To jsem ještě přešla s úsměvem. Jenže kritika pokračovala.
Druhý den jsem ji chtěla vzít do mé oblíbené vietnamské restaurace, abych jí ukázala kousek své kultury. Odmítla s pohrdavým odfrknutím. „Tohle? Tyhle prapodivné věci? Ne, děkuji. Dáme si něco normálního. Nějakou italskou restauraci.“ A tak jsme šli. Celý večer jsem poslouchala, jak jsou těstoviny rozvařené jako pro kojence a parmazán chutná jako piliny.
Druhý den jsme zkusili jinou italskou restauraci, údajně tu nejlepší ve městě. Stěžovala si na víno. A pak přišla scéna s kapučínem. Když jsem si ho ve čtyři odpoledne objednala, zhrozila se. „Proboha, dítě! Kapučíno po obědě? To pijí jen barbaři a turisté! To se nedělá!“ pronesla tak nahlas, že se otočila půlka kavárny. Chtěla jsem se propadnout do země.
Vrcholem byla návštěva supermarketu. Hlasitě komentovala naši nabídku těstovin, že „nestojí ani za to, aby se s nimi krmila prasata“, a pak mě uprostřed uličky před ostatními zákazníky začala poučovat, jak se správně vyslovuje „tagliatelle“.
Po těchto zážitcích jsem se rozhodla, že jí ukážu, že i já umím vařit. Rozhodla jsem se uvařit to, co umím nejlépe – slavnostní hostinu plnou chutí mé asijské domoviny. Strávila jsem celé odpoledne v kuchyni, připravovala jsem čerstvé závitky, voňavé kari, vše s láskou a péčí.
Když Sofia vešla do kuchyně, kterou se linula vůně citronové trávy a koření, svraštila nos a s odporem pronesla: „Co to je tady za smrad?“ Mé jídlo, které jsem s takovou péčí naaranžovala na stůl, naprosto ignorovala. Otočila se na mého manžela a řekla: „Pavle, tohle já jíst nebudu. Vezmi mě prosím někam na lasagne.“
A to nejhorší? Můj manžel, aby se vyhnul konfliktu, jen pokrčil rameny, omluvně se na mě podíval a řekl: „Promiň, lásko, jen ať je klid.“ A šli.
Když se vrátili, Sofia mi ještě přišla dát lekci. Prý bych se měla naučit vařit pořádná italská jídla, protože není dobré, aby můj manžel jedl pořád „fusion“ jídlo, a že recepty z internetu jsou hloupé.
V tu chvíli mi došla trpělivost. Všechna ta nahromaděná frustrace a ponížení explodovaly. S ledovým klidem jsem jí řekla: „Poslouchejte, Sofie. Jste neuvěřitelně arogantní a nesnesitelná. Nemáte žádné právo urážet můj domov, mou kulturu a mé jídlo. Jestli je pro vás italské jídlo to jediné na světě, tak si ho od zítřka uvařte sama. Nakupte si sama, vařte si sama a jezte si sama. A omlouvám se, ale suroviny asi nebudou tak dobré jako v… Itálii. Jste v jiné zemi, buďte vděčná za to, co tu je!“
Rozplakala se a uraženě prohlásila, že odjíždí dříve. Když za sebou zavřela dveře, otočila jsem se na manžela. Čekala jsem podporu. Místo toho řekl: „Musela jsi být tak drsná? Je to stará paní, je prostě svá. Měla by ses jí omluvit, aby se situace uklidnila.“
Podívala jsem se na něj a věděla jsem, že problém není jen v Sofii. Je i v mém muži, který se mě nedokázal zastat. Odmítla jsem se omluvit. Od té doby je mezi námi napětí. A já přemýšlím, jestli je tohle muž, se kterým chci strávit zbytek života. Byla jsem ten špatný člověk já?
