Článek
Všechno to začalo před rokem. Bylo mi pětadvacet a přestěhoval jsem se za prací do Brna. Nikoho jsem tam neznal. První týden byl obzvlášť těžký. Dny jsem trávil v nové, neosobní kanceláři a večery v prázdném, pronajatém bytě, kde se ozvěna mých vlastních kroků zdála být mým jediným společníkem. Cítil jsem se neskutečně osamělý. V sobotu ráno jsem jen tak seděl, zíral do zdi a přemýšlel, jestli jsem neudělal obrovskou chybu. A v tu chvíli mi pípl telefon.
Byla to zpráva z čísla, které jsem neměl uložené. Stálo v ní: „Ahoj, obřad je ve tři. Vezmi si něco tmavého, nesnášela pestré barvy. Vím, že jsi ji moc neznal, ale znamenalo by pro mě hodně, kdybys přišel.“ Zíral jsem na ta slova. Musel to být omyl. Neznal jsem nikoho, kdo by zemřel. Můj první instinkt byl zprávu smazat a ignorovat. Ale ta poslední věta… „znamenalo by pro mě hodně, kdybys přišel“. Rezonovala s mou vlastní samotou. Možná tam někdo opravdu potřebuje, aby přišel ještě jeden člověk.
Po krátkém vnitřním boji jsem udělal něco naprosto iracionálního. Vstal jsem, otevřel skříň a vytáhl tmavý oblek, který jsem si vzal jen jednou na promoci. Řekl jsem si, že nemám co ztratit. V nejhorším případě se tam objevím, zjistím, že je to omyl, a v tichosti odejdu. V nejlepším… vlastně jsem nevěděl, co by mohlo být to nejlepší. Možná jen na chvíli uniknu prázdnotě svého bytu a budu mezi lidmi, i když truchlícími.
Dorazil jsem ke smuteční síni o pár minut dříve. Srdce mi bušilo. Posadil jsem se do zadní řady, cítil jsem se jako vetřelec, podvodník. Každý pohled směrem ke mně jsem vnímal jako obvinění. Nikdo si mě nevšímal. Čekal jsem, že ke mně někdo přijde a zeptá se: „Promiňte, kdo jste?“ Ale nikdo to neudělal. Všichni byli ponořeni do svého vlastního smutku a já jsem byl jen další anonymní tvář v davu.
Obřad začal. Zjistil jsem, že žena, která zemřela, se jmenovala Mariana. Na velké fotografii u rakve měla ten nejlaskavější úsměv, jaký jsem kdy viděl. Během smutečních řečí jsem se dozvěděl o její lásce k jazzu, o jejím kocourovi jménem Newton a o tom, jak nikdy nenechala nikoho odejít z jejího domu, aniž by si vzal sušenku. Seděl jsem tam a poslouchal každý projev, jako bych ji znal odjakživa.
Cítil jsem upřímný smutek. Smutek nad ztrátou této úžasné osoby, kterou jsem nikdy nepotkal. A zároveň jsem cítil podivný klid. V té místnosti plné truchlících lidí jsem se najednou necítil tak sám. Sdílel jsem s nimi jejich bolest, i když jsem neměl právo. Bylo to zvláštní, ale zároveň uklidňující.
Po obřadu se konalo malé setkání v přilehlé místnosti. Chtěl jsem se nenápadně vypařit, ale v tu chvíli ke mně přistoupila elegantní starší dáma s laskavýma, i když uplakanýma očima. Byla to ta samá žena, která pronášela ten nejdojemnější projev.
„Vy jste byl její přítel z kurzu malování, že ano?“ zeptala se tiše. „Mariana o vás často mluvila, ale nikdy jsem neměla tu čest vás poznat osobně.“
Ztuhl jsem. To byl okamžik pravdy. Mohl jsem lhát, přikývnout a v tichosti odejít. Ale něco mi to nedovolilo. Podíval jsem se do jejích očí a věděl jsem, že musím říct pravdu. „Ne,“ odpověděl jsem upřímně. „Myslím, že jsem dostal zprávu omylem. Nikoho tady neznám.“
Podívala se na mě, překvapená. Pak se její rty roztáhly do jemného úsměvu a ona se zasmála. Skutečně se zasmála. „Takže vy jste tady jen tak? Pro cizího člověka?“
Přikývl jsem. „Nechtěl jsem, aby měla prázdnou místnost. Ta zpráva zněla tak naléhavě.“
Chytila mě za ruku a její stisk byl pevný a hřejivý. „Pak jste přesně ten typ člověka, kterého by měla ráda,“ řekla. „Byla by nadšená, že tu jste. Jsem její babička.“
Seděli jsme spolu hodiny. Povídali jsme si o Marianě. O smutku. O podivných náhodách. Vyprávěl jsem jí o svém novém životě v cizím městě, o své samotě. Ona mi vyprávěla další historky o své vnučce. Našli jsme skutečné, lidské spojení, které se zrodilo z jednoho náhodného omylu.
Než jsem odešel, podala mi malý sametový sáček. „Vezměte si to,“ řekla. „Mariana by trvala na tom, abyste neodešel s prázdnou.“
Uvnitř byla jediná cukrová sušenka ve tvaru srdce.
Uplynul rok. S Marianinou babičkou jsme stále v kontaktu. Stali se z nás přátelé. A každý rok, k mým narozeninám, mi pošle přání. Vždy je uvnitř recept na sušenky. A já jí pokaždé pošlu rukou psaný děkovný dopis.
Nevím, proč jsem ten den šel na ten pohřeb. Ale jsem neskonale rád, že jsem to udělal. Někdy je ten špatný pohřeb přesně to místo, kde máte být.
