Článek
Bylo to včera v jedné kavárně v Karlíně. Čekal jsem na svoje flat white a jen tak pozoroval okolí. U vedlejšího stolku seděla holka v mém věku a o něco starší chlap, který do ní něco hustil s neutuchajícím nadšením. Ona se tvářila, jako by ji jeho monolog uspával zaživa.
„Chudák holka,“ pomyslel jsem si. „Další otravný chlap, co nechápe, že nemá zájem.“ Cítil jsem s ní soucit.
Najednou se zvedla, zamířila mým směrem, podívala se mi do očí a s úlevou v hlase řekla: „Pavle?“
Moje jméno není Pavel.
Ale v tu chvíli se mi v hlavě rozsvítilo. Vzpomněl jsem si na článek, co jsem nedávno četl. „Když vás cizí žena osloví jménem, hrajte to s ní. Možná je v nesnázích a potřebuje vás jako záchranu před nepříjemnou situací.“
Tohle byla moje chvíle. Konečně můžu být ten dobrák, ten rytíř v zářivé zbroji.
Okamžitě jsem se přepnul do hereckého módu. „Ahoj! Teda, tebe jsem neviděl sto let! Jak se máš?“ spustil jsem s co nejvřelejším úsměvem.
Chvíli jsme si povídali, já jsem se snažil být co nejpřesvědčivější kamarád Pavel. Jenže pak se jí výraz změnil ze šťastného na zmatený.
„Počkejte… vy nejste Pavel,“ řekla.
Pořád jsem si myslel, že je to součást hry. Mrkl jsem na ni a spiklenecky zašeptal: „Já vím, myslel jsem, že něco hrajeme, ne?“
Její výraz se změnil ze zmateného na naštvaný. „Proč se proboha vydáváte za někoho, koho znám?!“ řekla o dost hlasitěji. „To je fakt divný!“
V tu chvíli k nám přišel ten chlap od jejího stolu. „Je všechno v pořádku, miláčku?“ zeptal se jí.
Slovo „miláčku“ mě zasáhlo jako blesk z čistého nebe. Bylo mi jasné, že jsem to celé neuvěřitelně, katastrofálně pokazil.
Nezbylo mi nic jiného než jít s pravdou ven. Začal jsem koktat. „Promiňte… já myslel… viděl jsem, jak se tváříte… a četl jsem na internetu, že vám mám pomoct, kdybyste byla v nesnázích…“
A pak přišlo vysvětlení. Ten chlap nebyl otravný cizinec. Byl to její přítel. A proč se tvářila tak znuděně? Protože jí do detailu rozebíral výsledky svého týmu ve fantasy fotbale.
A ona si mě skutečně spletla se svým kamarádem ze střední, Pavlem.
Nastala chvilka ticha. Pak se ta holka začala smát. Řekla, že je to vlastně vtipné a poděkovala mi za snahu. Její přítel byl sice trochu uražený, ale nakonec to taky pochopil.
Já jsem si vzal svoje kafe a nejradši bych se propadl do země.
Nikdy v životě mi nebylo tak trapně. Chtěl jsem být hrdina z internetových rad, ale nakonec ze mě byl jenom pitomec v kavárně.
Zkusili jste taky někdy někomu pomoct, ale skončilo to totálním trapasem? Podělte se o své příběhy na pribehy.kral@seznam.cz. Aspoň se tomu společně zasmějeme a poučíme pro příště!
