Článek
Moje žena Monika a já jsme svoji šest let, dohromady jsme deset. Máme spolu čtyřletého syna a náš vztah je pevný a láskyplný. Ale v našem životě existuje stín, rána z minulosti, která se nikdy úplně nezahojila. A já stojím uprostřed, mezi dvěma ženami, které miluji, a cítím se bezmocný.
Před pár lety se vdávala moje nejlepší kamarádka z dětství, Klára. S Klárou jsme si extrémně blízcí od dětství, naše rodiny byly obě svým způsobem dysfunkční. V jednu chvíli můj otec podvedl mou matku s její matkou, vzali se, o rok později se rozvedli a my jsme v podstatě skončili opuštění oběma stranami. Tím vším jsme si prošli spolu a vytvořili jsme si opravdu pevné pouto. Ona má dokonce dvě tetování, která se vztahují k našemu poutu, já bych si taky nechal udělat tetování, ale tak trochu se bojím jehel.
Moje žena byla vlastně také blízká kamarádka Kláry a nikdy nevykazovala známky nejistoty ohledně našeho přátelství, dokud nepřišla poporodní deprese. Po narození našeho syna opravdu bojovala. Její emoce byly všude a stala se extrémně nejistou ohledně mého vztahu s Klárou. Měl jsem být Kláře za svědka, pomáhat s plánováním a být velkou součástí obřadu. Ale moje žena byla tak úzkostlivá a nepříjemně se cítila, že mě prosila, abych se svatby neúčastnil.
Bylo mi z toho opravdu smutno, ale vybral jsem si svou ženu. Řekl jsem Kláře, že nemůžu přijít, a řekl jsem jí proč. Byla tím opravdu zraněná. Ne naštvaná, jen opravdu smutná, ale řekla, že to chápe. O pár měsíců později se moje žena plně zotavila a omluvila se, jak mně, tak Kláře. Já jsem jí odpustil. Klára však ne.
Když se moje žena ozvala Kláře, aby se omluvila, Klára byla zdvořilá, ale přímá. Řekla, že s ní už nikdy nechce mluvit. Nekřičela ani nedělala scény, jen si stanovila hranici. Upřímně, chápu to. Byl to jedinečný den a ona se na mě léta spoléhala, a já jsem ji zklamal. Stále se kvůli tomu cítím provinile.
S Klárou se stále pravidelně bavíme. Nic nevhodného, jsme si prostě blízcí, vždycky jsme byli. Nedávno se mě moje žena zeptala, jestli je nějaká šance, že by jí Klára odpustila. Řekl jsem jí pravdu: ne. Ta loď už odplula. Moje žena jaksi ztichla, vypadala smutně a od té doby to už nenadnesla, ale já přemýšlím, jestli jsem nebyl příliš strohý.
Byl jsem příliš upřímný? Měl jsem jí dát falešnou naději, nebo byla krutá pravda tou jedinou správnou odpovědí, i když ji to ranilo? Ta otázka mě teď pronásleduje.
