Článek
Všechno to začalo, když jsme s manželkou po letech v pronájmu konečně kupovali náš první dům. Jak to tak bývá, stěhování se zpozdilo a my jsme museli na pár týdnů bydlet u mé matky. Většinu našeho nábytku jsme měli ve skladu, ale nechtěl jsem se vzdát jedné věci: mé kancelářské židle. Byla to nádherná, ergonomická Herman Miller Aeron, kterou jsem sehnal z druhé ruky za skvělou cenu. Bylo to mé království, a tak jsem si ji dočasně přestěhoval do práce.
Naše firemní židle byly staré a nepohodlné. Sloužily svému účelu, ale po osmi hodinách sezení vás bolel celý člověk. Moje židle byla jako trůn z jiného světa. První dny byly v pořádku. Pracoval jsem od osmi do čtyř, abych se vyhnul dopravní špičce, takže jsem byl v kanceláři obvykle jako první. Po pár dnech jsem si ale všiml, že moje židle je každé ráno v zasedací místnosti. Žádný problém, prostě jsem si ji odvezl zpátky ke stolu.
Ředitel naší firmy o zhruba sto dvaceti lidech obvykle nepřicházel dříve než kolem poledne. Po několika dnech se židle začala objevovat u jeho stolu. Naštěstí máme open space, takže jsem si ji každé ráno prostě vzal zpátky. Nebyl jsem tak pošetilý, abych chodil do kanceláře ředitele. Každé ráno mi věnoval nenávistný pohled, ale to bylo vše.
Po několika dalších dnech tohoto přetahování za mnou přišla ředitelova asistentka, které mi bylo nesmírně líto, a řekla mi, že si ředitel nemyslí, že je vhodné, abych měl hezčí židli než on. Lidé by si prý mohli myslet, že můj stůl patří řediteli a ji stresuje, že za ni musí v jeho prospěch každý den v podstatě bojovat.
Řekl jsem jí, že naprosto rozumím a že už o ni bojovat nebudu. Během polední pauzy jsem ji odvezl z kanceláře a vzal si zpět normální kancelářskou židli.
Druhý den za mnou přišla a zeptala se, kde je ta židle. S neuvěřitelně vážnou tváří jsem jí řekl, že jsem si myslel, že když to není vhodné, tak jsem ji prostě odnesl do auta. Měla naprosto ohromený výraz, ale jen jaksi utekla.
Protože jsem byl téměř vždycky první v práci, vždycky jsem dostal parkovací místo blízko budovy. V podstatě každý musel projít kolem mého auta cestou do kanceláře a vidět mou židli v kufru ještě několik týdnů. Vzhledem k jeho zbabělé povaze se mě na to už nikdy nikdo nezeptal.
Dodnes jsem si stoprocentně jistý, že si mysleli, že se prostě vzdám a nechám mu svou židli. Místo toho jsem si užíval radost z toho, že jsem všem mohl říct upřímnou pravdu o tom, proč je moje židle týdny v mém autě.
Myslím, že ho ten pohled na ni každý den musel neskutečně štvát.
A to bylo pro mě to nejsladší vítězství.
Nešlo o židli. Šlo o princip.
A o tu radost z dobře provedené, tiché a elegantní pomsty.
