Článek
Jel jsem tam s mírnou nevolí. Vždycky jsem nesnášel rodinné sešlosti. I ty cizí. Ale mému kamarádovi Petrovi otec slavil sedmdesátiny, tak jsem se hecnul. Čekal jsem odpoledne plné trapného ticha, nucených úsměvů a povrchních otázek. Tedy přesně to, co znám z domova. To, co jsem dostal, byl absolutní šok.
První věc, která mě praštila do očí, byla ta neuvěřitelná lehkost. Petr, chlap po čtyřicítce, si s naprostou samozřejmostí dobíral svého otce kvůli připáleným buřtům. Otec se smál a vracel mu to vtipem o jeho fotbalovém umění. Žádné napětí, žádný strach z urážky. Jen čistá, hravá láska. S hrůzou jsem si uvědomil, že bych si nikdy nedovolil takhle vtipkovat se svým tátou. Okamžitě by to bral jako útok na svou autoritu.
Pak přišla Petrova máma, pohladila svého dospělého syna po vlasech a dala mu pusu. Jen tak. Bez důvodu. A já jsem se snažil vzpomenout, kdy se mě moje matka naposledy dotkla s takovou něhou a samozřejmostí. Nevzpomněl jsem si.
Vrcholem všeho ale byl Petrův táta. Ten oslavenec. V jednu chvíli si ke mně sedl s pivem, podíval se mi do očí a začal se ptát. Ne na ty povinné, prázdné věci jako „Tak co v práci?“. Ptal se na moje koníčky, na moje plány, na to, co mě doopravdy baví. A poslouchal. Doptával se. Projevil o mě, cizího člověka, za jednu jedinou hodinu víc upřímného zájmu, než můj vlastní otec za posledních deset let dohromady.
A v tu chvíli mi to došlo. Jako rána pěstí do břicha. Tohle je normální. Tohle je zdravá rodina. Lidé, kteří se mají rádi, dotýkají se, smějí se spolu a zajímají se o sebe.
Najednou jsem viděl své vlastní rodinné obědy. To křečovité ticho, přerušované jen cinkáním příborů. Tu povinnou výměnu informací, která se podobá spíš pracovnímu pohovoru. Ten neustálý pocit, že musím hrát roli „slušného syna“, protože moje skutečné já by nikoho nezajímalo.
Cestou domů se ten prvotní úžas začal měnit ve vztek. V horký, palčivý vztek. Bylo to tak nespravedlivé. Proč oni ano a já ne? Proč jsem já musel vyrůstat v citové poušti, zatímco jiní měli takovéhle bohatství?
A pak ten vztek přešel v hluboký, bolavý smutek. Smutek za tím vším, co jsem mohl v životě dokázat, kdybych měl za zády takovouhle podporu. Kdybych byl od dětství milován bezpodmínečně, a ne jen když jsem plnil očekávání. Kdybych věděl, že projevit emoce je bezpečné.
Ta nedělní oslava mi neukázala jen to, jak vypadá šťastná rodina. Ukázala mi s nemilosrdnou přesností všechno to, co ta moje nikdy nebyla. Dala mi nahlédnout do světa, který pro mě neexistoval. A truchlení pro ten ztracený svět a pro toho muže, kterým jsem se mohl stát, bude, jak se zdá, ještě dlouhá a bolestivá cesta.
Zažili jste i vy „kulturní šok“ při setkání s jinou rodinou, který vám otevřel oči ohledně té vaší? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
