Článek
Stalo se to dnes večer. Byli jsme jako rodina venku na plácku za domem a kopali si s míčem. Naše dcera Anička, plná dětské radosti, navrhla, že bychom si mohli zahrát hru, kterou sama vymyslela. Nějaké jednoduché pobíhání a házení.
Moje žena okamžitě otráveně protočila panenky. „To zní jako nuda,“ řekla. Aničce okamžitě poklesly koutky. Když jsem viděl její zklamání, jemně jsem do ženy šťouchnul. Nakonec neochotně svolila. „Tak fajn,“ prskla, „zahrajeme si tu tvoji blb… hru.“
To slovo – „blbou“ – sice spolkla v půlce, ale jed byl vypuštěn. Škoda byla napáchána v okamžiku, kdy se jí ten zvuk vyloudil z úst. Anička se bez jediného slova otočila a utekla domů.
Manželka za ní pak šla a pronesla tu otřesnou větu: „Promiň, jestli tě to urazilo.“
V tu chvíli jsem zasáhl. „Tohle nebyla omluva,“ řekl jsem klidně. „Ublížila jsi jí.“ A pak začalo peklo. Klasický protiútok narcisty. Nejdřív popírání: „Vždyť jsem se omluvila!“ Pak útok na mě: „Ty ze všeho děláš drama, jsi přecitlivělý!“ A nakonec otočení rolí oběti a viníka: „Kdybys na mě netlačil, vůbec by se nerozbrečela! To ty za to můžeš!“
Ale já jsem se tentokrát nenechal vtáhnout do její hry. Držel jsem si své. Řekl jsem jí, že musí převzít zodpovědnost za bolest, kterou způsobila, a pořádně se omluvit.
Našel jsem Aničku schovanou za postelí v jejím pokojíčku. Plakala. Sedl jsem si k ní na zem a omluvil se jí jménem její matky. Řekl jsem jí, že si nezasloužila to slyšet. Že její nápady jsou skvělé a že mě její hra moc bavila. A ona mi mezi vzlyky zašeptala: „Ale ona se mi doopravdy neomluvila.“
A tak jsem přinutil svou ženu, aby to udělala. Stál jsem ve dveřích a trval na tom, dokud nešla do pokoje a neřekla Aničce skutečnou, bezpodmínečnou omluvu.
Anička je teď v pořádku. Já jsem ale pořád naštvaný. Vím, že já se omluvy nedočkám, ale to je v pohodě. Protože já mám na rozdíl od své ženy rád sám sebe. A vím, že jednoho dne už nebudu manželem ženy, která chrlí jen urážky a manipulace.
Uzdravovat se z takového dětství, jaké jsem měl já, a snažit se přerušit ten cyklus, je těžké. Sakra těžké. Ale dnes večer jsem to dokázal. Ochránil jsem svou dceru. A to stojí za všechno.
Snažíte se i vy ve své rodině přerušit cyklus toxického chování, který jste sami zažili v dětství? Daří se vám chránit své děti před tím, co zranilo vás? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Vaše zkušenost může dát sílu ostatním.
