Článek
Bylo mi dvanáct. Venku bylo šedivé odpoledne na sídlišti v Mostě, takové to nekonečné, co se táhne od oběda až do večerních zpráv v televizi. Ale mně to bylo jedno. Zavřel jsem se v pokojíčku, kde hučel velký béžový počítač, a připojil se. To magické pískání a skřípání bylo jako fanfára ohlašující, že reálný svět na chvíli přestává existovat.
Moji rodiče byli nadšení. „Náš Martin, ten je tak hodný. U ničeho jiného nevydrží, ale u toho počítače sedí celé hodiny a je klid,“ říkávala máma návštěvám. Měli radost, že nezlobím, netoulám se venku s partou a „neučím se kouřit za barákem“. Viděli tiché dítě, ne osamělé. Ten počítač pro ně byl požehnáním. Digitální chůva.
Nikdy se neptali, co tam dělám. Koho jsem tam potkal. A já jim to nevyčítám, nemohli to tušit. Nemohli vědět, že v chatovací místnosti „Rocková hudba“ na Lide.cz jsem našel víc pochopení než doma za celý svůj život. Že s holkou s přezdívkou ‚Slecna_Kvetinka‘ jsem si přes ICQ povídal o svých pocitech víc než s vlastní matkou.
Internet na začátku milénia byl jiný svět. Nebyly žádné sociální sítě plné dokonalých fotek. Byly to přezdívky, text a fantazie. Mohl jsem být kýmkoliv. Vtipným, chytrým, tajemným. Nebyl jsem ten tichý, brýlatý Martin z lavice u okna, kterého si nikdo nevšímal. Byl jsem ‚Argon_17‘, který radil ostatním, jak porazit bosse ve hře Gothic, nebo s nimi probíral nejlepší hlášky z Mafie.
Hledal jsem na internetu návody a cheaty, abych mohl proplouvat světy, které dávaly mnohem větší smysl než ten můj. Tam platila jasná pravidla. Když jsi něco udělal, dostal jsi odměnu. V reálném světě jsem mohl uklidit celý byt a nikdo si toho ani nevšiml.
Teď je mi třicet a vidím to zpětně. Ten počítač byl moje záchranná síť. Můj jediný sociální kontakt. Naučil mě komunikovat, argumentovat, být součástí komunity. Byl to můj trénink na život, který mi rodiče, ač nechtěně, odepřeli.
Ale byla to i past. Pohodlná, blikající past, která mě držela zavřeného v pokoji. Zatímco ostatní prožívali první lásky naživo, já je prožíval přes písmenka na monitoru. Zatímco se učili řešit konflikty tváří v tvář, já se mohl kdykoliv odpojit.
Ten digitální svět mě zachránil před naprostou samotou. Ale zároveň mi zanechal jizvy. Jistou neobratnost ve skutečném světě, která se těžko maže. Naučil mě, že nejbezpečnější je být za obrazovkou. A odnaučit se to, to je ten nejtěžší quest ze všech.
Byl pro vás v dětství internet, knížky nebo hry také únikem do lepšího světa? Máte příběh o tom, jak jste si našli rodinu tam, kde by ji nikdo nečekal? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Každý únik má svůj příběh.
