Článek
Stál tam, v mé kuchyni, a s omluvným úsměvem si raději opřel džíny o linku. Já jsem se zasmál a něco prohodil o tom, že jsem zvyklý. Až když odešel, to ticho v bytě najednou nebylo obyčejné ticho. Bylo ohlušující. A já jsem se poprvé v životě opravdu podíval na tu židli. A pak na zbytek svého života.
Proč už tři roky spím na proleželé matraci, ze které mě bolí záda, i když si novou z IKEA můžu objednat jedním kliknutím? Proč celé měsíce poslouchám kapající kohoutek v koupelně, místo abych zavolal instalatéra? Proč piju ten hnus z automatu v práci, když si můžu pět minut cesty skočit pro mnohem lepší kafe?
A nejde jen o věci. Nosím sepraná trička a ošoupané boty, i když ve skříni mám nové. Nechám sousedovic puberťáka, aby mi o víkendu duněl basy do zdi, a neřeknu ani slovo. Prostě to nějak vydržím. Přečkám to. Přetrpím.
Ne, není to o penězích. Úspory mám, dluhy ne. Mohl bych žít v pohodlí. Ale nedělám to. Až do toho momentu s kamarádem jsem si myslel, že je to vlastně ctnost. Jsem přece skromný, nenáročný chlap. Někdo, kdo se zbytečně nerozmazluje a něco vydrží. Něco jako můj děda, který celý život chodil v jedněch botách.
Byl jsem na to vlastně hrdý. Na svou schopnost ignorovat nepohodlí. Jenže ten kamarádův prostý akt sebeúcty – „tohle je nepohodlné, nebudu na tom sedět“ – mi nastavil zrcadlo. A to, co jsem v něm viděl, nebylo hezké. Nebyla to skromnost. Byla to apatie.
Proč bych si měl kupovat lepší matraci? Vždyť tahle mi stačí. Proč bych si měl stěžovat na hluk? Vždyť se to dá přežít. Ta věta „mně to stačí“ je soundtrackem mého života. A teď mi dochází, jak je falešná. Není to o tom, že mi to stačí. Je to o tom, že si myslím, že si nic lepšího nezasloužím.
Je to hluboký, zakořeněný pocit, že moje pohodlí, moje potřeby a moje přání prostě nejsou dostatečně důležité na to, abych kvůli nim vynaložil sebemenší úsilí. Je jednodušší to přetrpět, než si přiznat, že si zasloužím víc.
Když zavřu oči, slyším ozvěny z dětství. „Nevymýšlej si, nic ti není.“ „Buď rád za to, co máš, co by za to jiné děti daly.“ „Přestaň se litovat a něco dělej.“ Naučil jsem se, že stěžovat si na nepohodlí je rozmazlenost. Že chtít se cítit dobře je projev slabosti. A tak jsem to v sobě vypnul.
Takže teď tu stojím ve své kuchyni, je mi třicet šest a zírám na tvrdou židli. A nevnímám ji jako kus nábytku. Vnímám ji jako pomník všem těm letům, kdy jsem sám sebe přesvědčoval, že si pohodlí nezasloužím. A poprvé v životě si říkám, že je možná čas tenhle pomník konečně zbourat.
Všimli jste si na sobě něčeho podobného? Možná je čas přestat tolerovat nepohodlí. Podělte se o své vlastní postřehy a příběhy na pribehy.kral@seznam.cz.
