Článek
Tento příběh se týká naší mladší dcery, Klárky. Je to tichá, citlivá dívka, která nemá ráda pozornost. Je to takový ten typ dítěte, co si nejraději čte v koutku, zatímco ostatní řádí venku. Před pár měsíci přišla zaklepat na dveře mé domácí pracovny. Vypadala vyděšeně a v očích měla slzy. Chvíli jen koktala, než ze sebe konečně dostala, že právě dostala svou první menstruaci.
Okamžitě jsem vstal a objal ji. Snažil jsem se být tím nejlepším, chápavým tátou. Uklidnil jsem ji, došel pro krabičku hygienických potřeb, kterou moje žena prozíravě koupila už před časem, a v klidu jsem jí vysvětlil, co má dělat. Poděkovala mi, a když se vrátila z koupelny, udělal jsem jí zmrzlinový pohár a dal jí lék proti bolesti. Ujistil jsem ji, že se nemusí za nic stydět a že za mnou může kdykoli s čímkoli přijít.
Když se moje žena Eva večer vrátila z práce, Klárka jí řekla, co se stalo. Evina reakce byla přehnaně dramatická. Začala plakat se slovy „moje malá holčička dospívá“ a pak, k mému naprostému zděšení, se zeptala, koho bychom měli pozvat na „oslavu první menstruace“. Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel a zjevně ani Klárka. Okamžitě se uzavřela do sebe a s pevným hlasem řekla, že žádnou oslavu nechce a nechce, aby o tom kdokoli věděl. Pak ignorovala matčiny další pokusy o konverzaci a odešla do svého pokoje.
Eva se pak snažila přemluvit mě, abych jí pomohl Klárku přemluvit. Řekl jsem jí jasně: „Řekla, že nechce. Respektuj to, prosím.“ Myslel jsem si, že tím je věc vyřešená. Mýlil jsem se.
O dva dny později jsem se vrátil z nákupu a ještě než jsem stačil dojít ke schodům, vyběhla za mnou Klárka a zeptala se, jestli si může dělat úkoly v mé pracovně. Byl jsem zmatený, ale souhlasil jsem. Už v tu chvíli jsem začal tušit, co se děje. Když jsem vešel do obývacího pokoje, našel jsem ho vyzdobený jako na oslavu šestnáctin z amerického filmu. Růžové a červené balónky, transparent s nápisem „Vítej mezi ženami, Klárko!“ a v místnosti sedělo několik rodinných přítelkyň a pár sousedek.
Vytáhl jsem Evu na chodbu. „Kde je Klárka?“ zeptala se. Řekl jsem jí, že je u mě v pracovně. Protočila oči a chtěla projít kolem mě, ale já jsem jí zastoupil cestu.
„Co to děláš?“ zeptal jsem se jí.
„Jdu pro Klárku, je to její oslava,“ odpověděla, jako by se nic nedělo.
„Řekla ti jasně, že nic takového nechce.“
„Ale to tak nemyslela. Je to důležitý okamžik pro dívku, musí vědět, že se nemusí za své tělo stydět.“
„Ona se nestydí, už jsem jí všechno vysvětlil. Jen o tom nechce mluvit s nikým dalším.“
„Tomu ty nemůžeš rozumět, to je jen pro nás ženy,“ řekla a skutečně se mě pokusila odstrčit.
Znovu jsem jí zablokoval cestu ve dveřích. „Co je s tebou?“ zeptala se naštvaně.
„Co je s tebou?“ odpověděl jsem. „Víš, jak je Klárka stydlivá, věděla jsi, že nechce, abys něco takového dělala, a stejně jsi to udělala.“
„Řekla jsem ti, že je to pro její dobro. Nemůžeme ji nechat vyrůstat s negativním postojem k něčemu tak přirozenému.“
V tu chvíli mi došla trpělivost. Vrátil jsem se s ní do obývacího pokoje a klidně, ale velmi zřetelně jsem promluvil k ostatním ženám. „Dámy, moc se omlouvám, že vás ruším. Vím, že jste to všechny myslely dobře a ceníme si toho, že jste přišly. Ale Klárka dala své matce jasně najevo, že si takovou oslavu nepřeje. A moje žena se bohužel rozhodla její přání nerespektovat.“
V místnosti nastalo trapné ticho. Několik matek se na mou ženu zamračilo. Eva začala couvat a mluvit o tom, že si nemyslela, že to Klárka myslí vážně. Ale já jsem ji ignoroval a začal sundávat výzdobu. Ostatní se brzy začali omlouvat a odcházet.
Když byl vzduch čistý, Klárka se vrátila dolů. Moje žena jí dala polovičatou omluvu, znovu s tím, že si nemyslela, že to Klárka myslí vážně. Klárka ji také ignorovala a jen si začala dělat úkoly u stolu.
Moje žena se na mě týden zlobila, tvrdila, že jsem podkopal její autoritu jako rodiče a ztrapnil ji před sousedkami. Ale já vím, že jsem jen bránil svou dceru před tím, aby ji vlastní matka nutila do něčeho, co nechtěla.
