Článek
Ten den začal stejně jako každý jiný. Budík mi zazvonil v šest ráno, a i když se mi celé tělo bránilo, donutila jsem se vstát. Čekala mě osmihodinová směna v kavárně v centru Prahy, a hned po ní jsem musela běžet na další brigádu, doplňovat zboží v jednom obchodě. O víkendech jsem pak ještě prodávala v trafice. Život studentky, která se snaží v Praze vyjít s penězi bez výrazné pomoci rodičů, je neustálý kolotoč. Někdy mám pocit, že jen přebíhám z jednoho místa na druhé a na spánek a vlastní život mi nezbývá čas. Ale nájem a účty se samy nezaplatí.
Kolem poledne byla kavárna na vrcholu své denní špičky. Hluk mlýnku na kávu se mísil s cinkáním nádobí a hovorem desítek hostů. Stála jsem za pultem, na tváři profesionální úsměv, ale uvnitř jsem cítila jen obrovskou únavu. Snažila jsem se vyřizovat objednávky co nejrychleji a s úsměvem, i když mi nohy brněly a hlava třeštila. Byla jsem jen jednou z mnoha neviditelných tváří v rušném provozu, kolečko ve velkém stroji, které se musí točit dál a dál.
Tehdy k pultu přistoupila ona. Elegantně oblečená dáma v nejlepších letech, jejíž drahý parfém byl cítit na metry daleko. Vyzařovala z ní aura důležitosti a netrpělivosti. Nepostavila se do fronty jako ostatní, ale sebevědomě ji předběhla a postavila se přímo přede mě, jako by měla nějaké zvláštní privilegium. Ostatní zákazníci jen tiše protočili oči, ale nikdo se neodvážil nic říct. Její pohled byl chladný a povýšený.
Aniž by se na mě pořádně podívala, odložila si na pult luxusní kabelku a pronesla tónem, který nepřipouštěl žádné dotazy: „Dám si to co vždycky.“ Její slova nezněla jako objednávka, ale jako rozkaz. Jako by mluvila ke své osobní služce, u které je naprosto nemyslitelné, že by nevěděla, jaké jsou její zvyky a přání. Očekávala okamžité splnění, bez jakýchkoliv dalších otázek a zdržování.
V hlavě jsem se snažila horečně lovit. Ten obličej mi byl povědomý, ale jen matně, jako jeden z tisíců, které za pultem za rok vidím. Obsluhuji stovky lidí týdně, jejich tváře a objednávky se mi slévají do jedné velké, beztvaré masy. S veškerou slušností, které jsem v tu chvíli byla schopna, jsem se zeptala: „Omlouvám se, můžete mi prosím připomenout, co to bude?“ Doufala jsem, že pochopí, že si to zkrátka nemohu pamatovat.
Její reakce byla okamžitá a plná jedu. Její tvář ztvrdla a její hlas nabral na síle a nepříjemné ironii. „To už byste snad konečně mohla vědět, nemyslíte?“ pronesla dostatečně nahlas, aby to slyšeli i lidé okolo. „Pracujete tu už dost dlouho na to, abyste se to konečně naučila.“ Její slova mě zasáhla jako facka. Nebyla to jen stížnost, byl to útok na mou profesionalitu, na mou inteligenci, na mou důstojnost.
Cítila jsem, jak mi do tváří stoupá horkost. Bylo to ponížení. V jediné vteřině se ve mně nahromadila veškerá frustrace a únava z posledních měsíců. Všechny ty probdělé noci, nekonečné hodiny na nohou, stres zkouškového období a neustálý boj o každou korunu. Najednou to všechno vyplavalo na povrch a já jsem měla pocit, že se pod tou nespravedlností zhroutím. Chtělo se mi křičet, plakat, utéct.
Místo toho ze mě ale vypadla tichá, zoufalá pravda. Hlas se mi mírně třásl, ale musela jsem to říct. „Paní, já mám tři zaměstnání. Týdně obsloužím stovky, možná i tisíce zákazníků. Opravdu si myslíte, že je v lidských silách pamatovat si, co si objednává jedna jediná osoba?“ Nebyla to omluva. Bylo to zoufalé volání po špetce lidského pochopení, po uznání, že nejsem jen mluvící automat.
Naivně jsem doufala, že ji má slova zarazí. Že se v ní možná probudí alespoň náznak empatie. Že si uvědomí, jak absurdní její požadavek je. Ale mýlila jsem se. Její tvář zůstala jako z kamene. Dívala se na mě, jako bych jí vyprávěla tu nejubožejší výmluvu na světě. Moje realita pro ni neexistovala. V jejím světě jsem byla jen neschopná servírka, která si neplní své povinnosti.
S ledovým klidem, který mě naprosto odzbrojil, pak pronesla větu, která jen podtrhla její bezbřehou aroganci. „No, tu moji objednávku byste si tedy pamatovat měla.“ V té větě bylo vše. Její pocit vlastní důležitosti, její přesvědčení, že právě ona je středem vesmíru a že její zvyky jsou důležitější než zvyky všech ostatních. Byla to konečná tečka za jakoukoliv snahou o lidskou komunikaci.
V tu chvíli jsem se vzdala. Pochopila jsem, že jakákoliv další slova jsou zbytečná. S touto ženou se nedalo mluvit, protože ona nechtěla vést dialog, chtěla jen upevnit svou pozici moci. A tak jsem udělala to jediné, co mi zbývalo. Zmlkla jsem. Jen jsem tam stála, dívala se na ni s prázdným výrazem a čekala. Odmítla jsem se dál podílet na jejím divadle.
Nastalo trapné ticho. Trvalo snad věčnost. Lidé ve frontě za ní začali nervózně přešlapovat. Její tvář, dosud plná sebejistoty, začala rudnout vzteky a rozpaky. Očekávala mou kapitulaci a omluvu, ne tichý odpor. Byla donucena sestoupit ze svého piedestalu a chovat se jako normální zákazník. Bylo to pro ni zjevně nesmírně potupné.
Nakonec, se zuby zaťatými zlostí, ze sebe téměř neslyšně procedila: „Jedno velké cappuccino se sójovým mlékem.“ Aniž bych řekla jediné slovo, otočila jsem se a začala kávu připravovat. Ruce se mi mírně třásly, ale snažila jsem se to nedat najevo. Cítila jsem na zádech její pohled, ale neotočila jsem se.
Když jsem jí hotovou kávu postavila na pult, rychle mi na něj hodila peníze, aniž by se na mě podívala, a spěšně si sedla ke stolu v nejzazším rohu kavárny. Necítila jsem žádné zadostiučinění, jen prázdnotu a hluboký smutek. Ten krátký střet mě připravil o poslední zbytky energie.
Zatímco jsem s nuceným úsměvem obsluhovala dalšího zákazníka, v hlavě mi stále zněla její slova. Pro ni jsem nebyla Martina, studentka, která bojuje o lepší budoucnost. Byla jsem jen součást inventáře, bezejmenná síla, která jí má plnit přání. Tento zážitek mi bolestně připomněl, jak neviditelní mohou být lidé ve službách a jak málo stačí k tomu, aby člověku někdo zkazil nejen den, ale i víru v lidskou slušnost. S povzdechem jsem se otočila k další objednávce. Věděla jsem, že zítra mě to čeká znovu.
