Článek
Dodnes si pamatuju ten zmatek. To neustálé napětí z toho, že nikdy nevím, co vyvolá bouři. Bylo to, jako by moji rodiče měli úplně porouchaný emoční teploměr. Reagovali hystericky na naprosté maličkosti, zatímco skutečné problémy a city jednoduše ignorovali.
Nejlépe to ilustruje jeden týden, když mi bylo patnáct. V úterý jsem přišla domů ze školy, unavená, a nechala jsem na konferenčním stolku v obýváku prázdnou skleničku od vody. Když přišel táta z práce, jeho první pohled nepatřil mně. Patřil té skleničce.
Následovala dvacetiminutová přednáška. O tom, jak si ničeho nevážím. O tom, že u nás doma není hotel. O mé neuvěřitelné lenosti a lajdáctví. O tom, jak on se dře v práci, aby se vrátil do nepořádku. Kvůli jedné prázdné skleničce. V bytě v tu chvíli panovalo takové napětí, že by se dalo krájet. Cítila jsem se jako ten nejhorší člověk na světě.
O dva dny později, ve čtvrtek, se můj svět skutečně zhroutil. Moje nejlepší kamarádka, se kterou jsem byla každý den od první třídy, mi oznámila, že se s rodiči stěhuje na druhý konec republiky. Pro patnáctiletou holku je to konec světa. Zrada. Absolutní zoufalství.
Přišla jsem domů, oči oteklé od pláče, a našla tátu v obýváku, jak čte noviny. Sebrala jsem všechnu odvahu a mezi vzlyky mu řekla, co se stalo. Čekala jsem aspoň trochu pochopení. Možná objetí. Nebo alespoň radu.
Ani neodložil noviny. Jen přes ně přelétl pohledem a s naprostým nezájmem v hlase pronesl pět slov, která mi zní v hlavě dodnes: „No jo, to je život.“ A pak pokračoval ve čtení. Rozhovor skončil. Moje srdcervoucí bolest byla odbyta za pět vteřin.
Jakou lekci si z toho má dítě odnést? Že je důležitější uklizený stůl než zlomené srdce. Že vaše pocity jsou nepodstatné. Že projevit skutečnou bolest je otravné, ale zapomenout skleničku je téměř zločin.
A takhle to bylo se vším. Křičelo se kvůli drobkům na lince. Křičelo se kvůli ponožkám na zemi. Ale když děda vážně onemocněl, dělalo se, že má jen rýmu. Když byly finanční problémy, vládlo doma ticho. Velké, skutečné a děsivé věci byly zameteny pod koberec. Veškerá frustrace a vztek se ventilovaly na maličkostech.
Je to šílený způsob života. Vychová vás to v člověka, který panikaří kvůli detailům, ale neumí zpracovat skutečné životní krize. Naučíte se svůj smutek a strach skrývat, protože víte, že nikoho nezajímají. A to je možná ta nejzákeřnější forma zanedbávání – když vás naučí, že na vás a na tom, co cítíte, vůbec nezáleží.
Měli i vaši rodiče úplně převrácený žebříček priorit? Křičelo se u vás doma kvůli maličkostem, zatímco o velkých problémech se mlčelo? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
Zdroje
