Článek
Když mému chlapečkovi diagnostikovali diabetes 1. typu, náš život se obrátil vzhůru nohama. Snažíme se přijmout jeho stav jako novou realitu a zároveň se učíme, jak mu poskytnout tu nejlepší péči. Žijeme v neustálém strachu z hypoglykémie a hyperglykémie, s vědomím, že jediná malá chyba může mít fatální následky.
Musí mu být kontrolována hladina cukru v krvi třikrát denně, než mu podáme injekci. Je to náročné. Kvůli pandemii a jeho oslabené imunitě ho navíc chráníme před velkými skupinami lidí a návštěvami. K tomu všemu má můj manžel Tomáš posttraumatickou stresovou poruchu a zdravotní problémy spojené se stresem, takže je často podrážděný a nesoustředěný. Donutila jsem ho začít s léčbou, aby měl sílu pro našeho syna.
Když se moje tchyně Jana dozvěděla o synově diagnóze, chtěla být středem všeho dění. Pletla se nám do všeho, chtěla s námi chodit k lékaři a měla jízlivé poznámky o tom, jak špatně synův stav zvládám. Jednou dokonce řekla, že se nám to stalo, protože jsme přestali chodit v neděli do kostela.
Minulý týden jsme s manželem měli skupinovou terapii a poté jsme si chtěli zajít na klidnou večeři. Nechali jsme syna Davídka u tchyně. Dala jsem jí nové inzulinové pero, lahvičku s inzulinem, alkoholové ubrousky, lancety, všechno. Tchyně byla v minulosti proškolena, jak píchat inzulin, ale i tak jsem jí vše znovu pečlivě vysvětlila. Stěžovala si, jak je Davídek hubený kvůli dietě, kterou držíme. Řekla jsem jí, že jen dodržujeme pokyny lékaře. Odpověděla, že lékař zjevně nedělá dobrou práci. Znovu si stěžovala, když jsem jí řekla, že mu musí před každým jídlem změřit cukr, píchnout inzulin a žádné sladkosti nebo dorty. Nakonec řekla „dobře“ a my odjeli.
Kolem šesté večer jsme si ho přijeli vyzvednout. Vypadal ospalejší než obvykle, ale tchyně tvrdila, že je to proto, že si celý den hrál se psem. Zeptala jsem se jí, jestli udělala vše podle pokynů. Řekla, že ano. Rozloučili jsme se a odjeli.
Doma si chtěl Davídek jen lehnout. Usnul na gauči, zatímco jsem mu chystala večeři. Manžel ho zkusil probudit, ale vypadal omámeně, bylo mu nevolno a potil se. Manžel se vyděsil, že je něco špatně. Vyběhla jsem z kuchyně, srdce mi bušilo. Zeptala jsem se Davídka, jestli dostal injekci a co jedl u babičky. Byl zjevně mimo, což mě vyděsilo. Řekl, že ne, injekci nedostal. Rychle jsem mu píchla do prstu, abych zjistila hladinu cukru. Přístroj ukázal přes 16 mmol/L.
Začala jsem panikařit. Řekla jsem manželovi, že musíme do nemocnice, protože syn nedostal inzulin. Okamžitě jsme ho odvezli na pohotovost. Byla jsem vyděšená. Lékař nám řekl, že je to hyperglykémie. Okamžitě mu začali podávat inzulin a zavedli mu infuzi, aby ho rehydratovali. Neustále mu monitorovali hladinu cukru.
Byla jsem tak vyděšená a zároveň vzteklá. Manžel zavolal své matce a doslova na ni začal řvát, že náš syn je na pohotovosti kvůli její bezohlednosti a ignoranci. Lhala nám o podání dávky inzulinu. Lahvička s inzulinem byla netknutá, ale stříkačky z nového balení vyhodila, aby to vypadalo, že mu injekci dala.
Hádal se s ní deset minut a skončil tím, že její jméno maže ze seznamu nouzových kontaktů, protože jí už nevěří. Její omluva? Prý si myslela, že je Davídek hubený, tak nepotřebuje inzulin, ale naopak více jídla, více sacharidů a více cukru. A že vynechání pár injekcí nemůže být problém. Vůbec nechápe, že náš syn potřebuje inzulin, aby přežil.
To, co udělala, bylo nebezpečné a zlé. Záměrně se rozhodla ignorovat pokyny lékaře, protože si myslela, že jsou to jen moje „pravidla“, a šla proti nim. Její lež a následné ignorantské výmluvy vedly mého manžela k tomuto rozhodnutí. Teď mi tchyně volá a fňuká, jak je to nespravedlivé a že to nevěděla. Její úkol byl jednoduchý – poslouchat pokyny.
Díky bohu máme úžasného a chápavého lékaře, který mému synovi doslova zachránil život. Jsem mu a celému personálu vděčná za jejich lásku a podporu.
Museli jste i vy svěřit dítě s vážným zdravotním stavem někomu, kdo vaši důvěru zradil? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Bezpečnost našich dětí musí být vždy na prvním místě, bez kompromisů.
