Článek
Minulý víkend jsme pořádali narozeninovou oslavu pro našeho syna Adámka, který slavil šesté narozeniny. Chtěla jsem, aby to byl pro něj dokonalý den. Týdny jsem plánovala každou maličkost. Vybrala jsem krásné místo v místním parku, nakoupila balónky v barvách jeho oblíbených superhrdinů a připravila občerstvení. Na stole byla obrovská mísa s nakrájeným melounem a hrozny, špízy s ovocem, ale i miska s brambůrky a domácí sušenky. A ano, jako speciální narozeninové pohoštění, pár lahví Coca-Coly a džusu vedle velké karafy s vodou a mátou. Byla to oslava, ne seminář o zdravé výživě.
Jak se hosté začali scházet, všimla jsem si nového trendu. Několik rodičů své děti jen přivezlo, vysadilo a zase odjelo. Jedna matka ani nevystoupila z auta. Jen stáhla okénko, postrčila své dítě ven s dárkem v ruce a zavolala: „Ahoj, Leni, strašně spěcháme! Vyzvednu si ho v pět. Užíjte si to!“ a byla pryč. Další maminka, zatímco telefonovala, jen dovedla svého syna k naší dece, mávla na mě a zmizela v davu dřív, než jsem se stačila na cokoli zeptat. Byla jsem z toho trochu zaskočená, ale řekla jsem si, že asi spěchají a že mi důvěřují.
Děti si to náramně užívaly. Hrály hry, pobíhaly po trávě. Bylo horko a po chvíli měly žízeň. „Dáte si něco k pití? Colu?“ zeptala jsem se skupinky dětí. Několik jich nadšeně vykřiklo: „Jooo!“. Pečlivě jsem se zeptala jednoho z „odložených“ dětí, malého Martínka: „Martínku, a ty colu můžeš?“ On nadšeně přikývl. „Jasně, mamka mi ji občas dovolí v Mekáči!“ Neměla jsem jediný důvod mu nevěřit.
Oslava skončila, Adámek byl šťastný a unavený, plný dojmů. Myslela jsem si, že vše proběhlo skvěle.
O dva dny později to ale začalo. V naší společné chatovací skupině maminek se objevil první pasivně-agresivní vzkaz od jedné z nich: „Oslava byla super, jen byl náš Martínek na cukru až do desíti večer a nechtěl spát 😅. Příště asi jenom vodu, co holky? 😉“
Pak přišel přímý útok. Zavolala mi další matka, jejíž syn byl také na oslavě. Její hlas byl plný hněvu. „Lenko, já nevím, co je to u vás zvykem, ale dávat šestiletým dětem Coca-Colu je naprosto nezodpovědné! Můj syn celou noc zvracel! Měla by ses zamyslet nad tím, co dáváš cizím dětem!“
Zůstala jsem stát jako opařená. Chtělo se mi na ni křičet: A kde jste byla vy, když si vaše dítě tu colu bralo?! Proč jste se ani neobtěžovala mi říct, že má nějaká omezení, když jste ho tu odložila jako balík na poště? Můj vlastní syn přitom pil celý den jen vodu, protože limonády nemá rád.
Místo toho, abych se hádala, jsem jen tiše poslouchala její výlevy. Když skončila, cítila jsem se naprosto ponížená a zrazená. Uspořádala jsem oslavu, postarala se o tucet dětí, jejichž rodiče si užívali volné odpoledne, a odměnou mi byly výčitky a obviňování.
Neumím číst myšlenky. Pokud mají rodiče pro své děti specifická pravidla, je jejich zodpovědností mi je sdělit, zvláště pokud u toho nejsou, aby si na své dítě dohlédli sami. Tím, že mi ho tam nechali, mi přece svěřili svou důvěru. Nebo si jen našli hlupáka, který jim zadarmo pohlídá děti, a na kterého pak mohou svést všechny své výchovné problémy?
