Článek
Hned na začátek chci něco vyjasnit: nejsem homofob. Moje sestra je lesba, mám spoustu přátel gayů. Naopak, i když jsem heterosexuál, vyrůstání se dvěma mámami mi pomohlo lépe rozumět lidem z LGBTQ+ komunity.
Až do třetí třídy mi vlastně nedocházelo, že je naše rodina jiná. Pak ale začala šikana. Po třídě se rozkřiklo, že mám dvě mámy, a než jsem se nadál, na hřišti jsem byl terčem posměšků. V té době byl můj vztah s rodiči ještě šťastný a láskyplný, takže jsem ty poznámky dokázal hodit za hlavu.
Když ale přišla puberta, začal jsem si čím dál víc uvědomovat tu díru v mém životě, na jejímž místě měl být otec. Můj vztah s mámami se v té době už kazil i z jiných důvodů, ale přesto jsem toužil po mužském vzoru. Po někom, s kým bych mohl mluvit o „chlapských věcech“. Mé matky neměly žádné kamarády muže a zdálo se, že o mužích mluví jen s pohrdáním. Pořád jsem slýchal, že muži jsou od přírody násilničtí, sobečtí a nezdraví – a já jsem jim začal věřit. V tomhle prostředí jsem vyrostl s více ženskými rysy a s naprostým deficitem tradičních mužských postojů. Nepomohlo ani to, že jsem byl většinu druhého stupně v domácím vzdělávání, takže jsem neměl ponětí, jak se kluci v mém věku chovají nebo jak vypadají. Neměl jsem ani žádný kontakt s mužskými příbuznými – obě mámy odřízly své rodiny z mého života. Na střední jsem se vrátil do normální školy, ale zjistil jsem, že se většiny svých heterosexuálních spolužáků bojím. Nakonec jsem se naučil mluvit a oblékat se jako oni, ale nikdy jsem se nenaučil cítit se v jejich přítomnosti opravdu uvolněně.
Abych byl spravedlivý, mé mámy byly extremistky. Odmítaly pustit mou mladší sestru na přespávačku ke kamarádkám, pokud v domě byl přítomen jen jejich otec. Bály se, že by ji mohl napadnout nebo dokonce znásilnit. Dodnes nechápu, odkud se jejich nenávist k mužům vzala, ale nikdy si neuvědomily, jaký dopad to může mít na mě, na chlapce.
Kolem dvanácti let jsem začal chápat souvislosti svého početí. Jedna z matek mě odnosila po umělém oplodnění od anonymního dárce spermatu. To, že nemám jmenovaného otce, mě uvrhlo do jakési permanentní existenciální krize. Mám pocit, že jsem ani nebyl počat z lásky – byl jsem počat, protože si mé rodičky mohly dovolit koupit nezbytnou ingredienci, sperma nějakého náhodného chlapa. Nikdy nebudu znát polovinu své biologie, polovinu toho, odkud pocházím a proč existuji. Cítím se okradený o zážitek, který má téměř každý na světě. A nejhorší je, že se v tomhle stavu cítím naprosto sám. Sirotci a adoptované děti mají právo chtít znát své biologické rodiče a dostává se jim za to podpory. Děti, kterým otec zemřel nebo je opustil, mají alespoň vzpomínky své matky, fotky, příběhy. Aspoň jméno. Já nebudu mít nikdy nic a nikdy jsem necítil podporu v tom, že chci víc. Kdykoli jsem se o těchto pocitech zmínil, mámy to smetly ze stolu jako zbytečné a nevděčné. Prý mám být prostě jen rád, že jsem se narodil.
V průběhu let jsem se s tím snažil smířit. Podařilo se mi online spojit s některými svými polovičními sourozenci z otcovy strany, roztroušenými po světě. Ani oni netuší, kdo náš biologický otec je, ale všichni vyrůstali s otci ve svých domovech. Myslím, že nikdy nebudu mít klid s vědomím, že můj biologický táta tam někde může být a moje máma ani neví, jak vypadá. Den otců pro mě byl vždycky jedním z nejhorších dnů v roce.
Nesnažím se říct, že by homosexuálové neměli být rodiči. Říkám jen, že by si měli být vědomi dopadu, jaký to na jejich děti nevyhnutelně bude mít, a měli by se jim snažit poskytnout vzory jejich pohlaví. Jsem však proti anonymním spermobankám. Všichni ti anonymní dárci zanechávají svým budoucím potomkům otázku, která je bude pronásledovat po zbytek života.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
