Článek
Byl to jeden z těch vlahých srpnových večerů, kdy Praha žije svým vlastním, pulzujícím životem. Vracela jsem se z příjemné večeře s kamarádkou a bez cíle jsem se procházela ulicemi. Měla jsem dobrou náladu, užívala jsem si teplého vzduchu a davů turistů i místních, kteří si stejně jako já vychutnávali konec léta. Všechno se zdálo být normální, bezstarostné a plné života. Netušila jsem, že za pár okamžiků uvidím něco, co otřese mým světem a zanechá v mé duši nesmazatelnou jizvu.
Cesta mě zavedla do okolí Hlavního nádraží, do míst, kde se mísí spěch s apatií a kde se lesk centra města střetává s jeho nejtemnějšími stíny. Právě tam, uprostřed proudu lidí, kteří spěchali za svými cíli, jsem si jich všimla. Byli jako malý, nehybný ostrůvek v rozbouřeném moři lidských těl. Na špinavém kusu kartonu, opřená o zeď jednoho z domů, seděla žena a vedle ní malé, asi tříleté dítě.
Můj pohled nejprve spočinul na tom dítěti. Byla to malá holčička v ošuntělém, ale kdysi zřejmě barevném tričku. Seděla tiše, s nožičkama u sebe, a velkýma, vážnýma očima pozorovala proudící dav. V její tváři ještě byla ta nezaměnitelná dětská nevinnost, ale zároveň v ní byl i stín jakési předčasné dospělosti, kterou by tak malé dítě nikdy nemělo poznat. Neplakala, nekřičela, jen tam tiše seděla na špinavé zemi a existovala.
Pak jsem se podívala na její matku a srdce se mi sevřelo ještě víc. Byla to mladá žena, možná ani ne o moc starší než já, ale její tvář byla poznamenaná životem, který si nikdo z nás neumí ani představit. Měla vpadlé tváře, prázdný, těkavý pohled, který jako by se nedokázal na nic soustředit, a ruce se jí lehce třásly. Viděla jsem stopy po vpichu na jejím předloktí. Ten pohled byl jednoznačný. Nebyla to jen žena v nouzi. Byla to žena v zajetí těžké závislosti.
Nejhorší na tom všem ale bylo to, co se dělo kolem nich. Nic. Vůbec nic. Lidé je míjeli, obcházeli je širokým obloukem, jako by byli neviditelní, jako by byli jen součástí špinavé městské kulisy. Nikdo se nezastavil, nikdo se nepodíval, nikdo neprojevil sebemenší známku zájmu nebo soucitu. Ten malý, tichý andílek na zemi a jeho ztracená matka byli pro okolní svět jen vzduch. A ta lhostejnost mě bolela snad víc než jejich samotný osud.
Cítila jsem, jak se ve mně vaří směsice emocí. Byl tam obrovský smutek, bezmoc, ale i hněv. Hněv na nespravedlnost světa, který dopustí, aby tak malé, nevinné dítě vyrůstalo v takových podmínkách. Hněv na tu lhostejnost lidí kolem. Stála jsem tam jako přikovaná a věděla jsem, že nemohu prostě odejít jako všichni ostatní. Musela jsem udělat alespoň něco.
Otočila jsem se a zamířila do nedalekého bistra s rychlým občerstvením. Koupila jsem dvě porce teplého jídla, dvě lahve vody a jednu malou ovocnou šťávu pro tu holčičku. S plnou taškou a bušícím srdcem jsem se k nim vrátila. Opatrně jsem je oslovila, abych je nevyděsila. Žena na mě nejprve pohlédla s podezřením, ale když jsem jí podala tašku s jídlem, její výraz na chvíli změkl. Jen tiše přikývla.
Podala jsem džus té malé holčičce. Vzala si ho do svých drobných ručiček, ale ani se neusmála. Jen se na mě podívala těma svýma velkýma, vážnýma očima a já jsem měla pocit, že se mi dívá přímo do duše. V jejím pohledu nebyla radost, jen tiché přijetí faktu, že teď je jídlo. Ten pohled mě bude pronásledovat do konce života.
Otočila jsem se a pomalu odcházela, protože jsem cítila, že má přítomnost je pro ně nepříjemná. Ale ten obraz jsem si nesla s sebou. Cestou k autu se mi neustále vracel. Ta malá holčička na špinavém kartonu uprostřed rušné Prahy. Ta scéna se mi vypálila do paměti jako cejch.
Celou cestu domů jsem mlčela. V hlavě mi vířily myšlenky a otázky, na které neexistuje odpověď. Co bude s tím dítětem? Jakou má šanci na normální život? Jaký osud ji čeká po boku matky, která zjevně bojuje se svými vlastními démony a nedokáže se postarat ani sama o sebe, natož o ni?
A pak přišla ta nejhorší, nejbolestivější myšlenka. Je správné přivést dítě na svět, když víte, že mu nemůžete poskytnout ani to nejzákladnější – bezpečí, stabilitu a lásku? Vím, že to zní hrozně a odsuzujícím způsobem. Vím, že neznám jejich příběh a že soudit je snadné. Ale když jsem si představila tu malou holčičku, nešlo mi to z mysli.
Tohle nebylo jen o chudobě. Lidé se mohou dostat do finančních potíží z mnoha důvodů a stále mohou být milujícími rodiči. Tohle bylo o něčem jiném. Bylo to o dítěti, které je uvězněno v chaotickém a nebezpečném světě drogové závislosti své matky. O dítěti, které nemá žádnou oporu, žádnou ochranu, žádnou naději.
Když jsem dorazila domů, do svého tichého, bezpečného a uklizeného bytu, ten kontrast byl téměř fyzicky bolestivý. Cítila jsem se provinile za své vlastní pohodlí. Za to, že mám střechu nad hlavou, jídlo v lednici a klid v duši. Za všechny ty samozřejmosti, které pro tu malou holčičku představují nedosažitelný luxus.
Ten večer jsem nemohla spát. Pokaždé, když jsem zavřela oči, viděla jsem její vážnou tvář. Ten pohled mě změnil. Přinutil mě dívat se na svět jinak. Přinutil mě přemýšlet o věcech, které jsou tak bolestivé, že je raději vytěsňujeme. Nevím, co se s nimi stalo a pravděpodobně se to nikdy nedozvím. Ale vím jistě, že na ně nikdy nezapomenu. A ta tichá, zoufalá otázka po osudu té malé holčičky ve mně zůstane navždy.
