Článek
Byl to jeden z těch obřích firemních večírků v pražském hotelu, kde neznáte devadesát procent lidí. Společenská nutnost. Snažil jsem se proplouvat davem a vést zdvořilostní řeči, když jsem se zapovídal s manželkou jednoho manažera, kterého jsem viděl poprvé v životě. Byla vtipná, sypala z rukávu jeden vtípek na účet svého muže za druhým, takové ty klasické manželské stereotypy. Smáli jsme se.
Najednou zvážněla, podívala se na mě a řekla: „Hele, vidíme se poprvé a naposledy v životě, že? Můžu vám něco říct, co mě tíží?“ Přikývl jsem. A ona se přiznala, že několik let měla poměr, který skončil asi před dvěma lety. Usmál jsem se a prohodil, že to dneska není nic neobvyklého.
„To není ta nejhorší část,“ řekla a hlas se jí zlomil. Zoufale se snažila neplakat. „On nedávno umřel. Na rakovinu.“ Polil mě ledový pot. Pokračovala, že ho chtěla strašně moc vidět, než zemřel, ale nemohla. Její manžel o té aféře totiž celou dobu věděl, ale manželka toho muže neměla tušení. „Nemohla jsem jít ani na pohřeb,“ zašeptala. Prý pak alespoň sama zašla k jeho hrobu. Neměla nikoho, s kým by o tom mohla mluvit. Chtěl jsem se zeptat na víc, ale zarazila mě. Během vteřiny se dala dohromady, narovnala se a s úsměvem odešla za svým manželem.
Ještě než večer skončil, znovu se ke mně připojila, tentokrát už ve větší skupince lidí. Zářila, smála se a nahlas vyprávěla, jak jsme si skvěle popovídali. Dokonce si se mnou vyměnila číslo.
Dva dny bylo ticho. Pak mi od ní začaly chodit zprávy. Psala další detaily. O tom, jak moc toho muže milovala a jak příšerně jí chybí. A pak přišla poslední zpráva, která všechno vysvětlila: „Moje manželství je peklo. Myslím, že můj muž je ve skutečnosti na kluky.“ Od té doby se neozvala.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
