Článek
Jsem tak strašně unavená. Nenávidím, jak se každé ráno v půl šesté budím s jekotem přímo u obličeje. Nenávidím, jak po mně neustále někdo leze a skáče. Nenávidím, že nemám ani vteřinu pro sebe, zatímco všechny ostatní myju, krmím, oblékám a chystám. Nenávidím, jak musím každou věc říct stokrát, než mě někdo konečně poslechne. Nenávidím, jak se dívám na manžela, který si v klidu sedí a čte knížku nebo si projíždí něco na telefonu, zatímco já vařím, uklízím a chystám svačiny na další den.
Nenávidím, jak neustále prosím naše osmnáctiměsíční batole, ať přestane křičet, ať přestane všechny mlátit, ať přestane vším házet. Prostě ať už přestane. Nenávidím, jak na mě někdo křičí jednu a tu samou otázku dvacetkrát za sebou, dokud konečně nemám sekundu odpovědět. Nenávidím, jak pořád jenom pobíhám a nikdy nic nedokončím. Nenávidím, jak neustále uklízím a v bytě je stejně pořád nepořádek. Nenávidím tu volbu mezi tím, jít spát hned po nich a aspoň trochu se vyspat, nebo mít pro sebe pár hodin a být další den jako chodící mrtvola. Nenávidím, že se nemůžu v klidu najíst nebo napít, aniž bych od sebe a od svého jídla musela odhánět malé lidi. Stýská se mi po tom být jenom já.
Aby bylo jasno, já své děti miluju. Zbožňuju je. Starám se o ně skvěle a většinu času s úsměvem na tváři, s objetím a pomazlením. Čteme si pohádky, lítáme po venku, vařím jim jídla, na která mají chuť, starám se, aby Vánoce a narozeniny byly kouzelné, beru je do parků a na výlety. Snažím se v nich pěstovat lásku ke čtení, k učení, k vaření, ke sportu a k přírodě. Vůbec nic jim nechybí. A jsou to opravdu skvělé, úžasné děti.
Jenže já na to prostě nejsem stavěná. Mě nebaví být rodič. A mám panickou hrůzu z toho, že to na mně jednoho dne poznají. Nebo že to prostě nevydržím a jednoho dne… prostě odejdu.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
