Článek
Víte, existují malé životní radosti, které dělají těžké dny snesitelnějšími. Pro mě je takovou radostí vysoká sklenice ledově studeného, sladkého černého čaje. Zvláště teď, uprostřed parného českého léta, je to první věc, na kterou myslím, když se vracím domů z práce. Představa té chladivé, sladké tekutiny, jak stéká do mého vyprahlého hrdla, je pro mě motivací, která mě drží nad vodou během dlouhých a úmorných odpolední.
Moje žena Jitka tuto vášeň sdílí. Tedy, abych byl přesný, ona ji nesdílí, ona ji povýšila na extrém. Je schopná vypít celý dvoulitrový džbán za jediný den, jako by to byla nějaká návyková látka. Chápu to, je to lahodné. Ale její posedlost začala vážně narušovat mé malé životní radosti. Stalo se z toho pravidlo: kdykoli jsem v pondělí koupil nový džbán čaje, v úterý odpoledne už byl pryč. Zůstala po něm jen prázdná nádoba v lednici jako tichá výčitka.
Minulý týden ale moje trpělivost přetekla. Byl to jeden z těch dnů, kdy se všechno kazí. V práci se na mě sesypaly nečekané problémy, klimatizace v kanceláři přestala fungovat a já jsem se celý den těšil na ten jeden dokonalý okamžik klidu doma. Celou cestu domů jsem snil o své sklenici ledového čaje. S nadějí jsem otevřel lednici. A tam stál. Džbán. Ale nebyl prázdný. Bylo to ještě horší. Na dně zbývalo asi tak půl deci, přesně tolik, aby člověk nemohl říct, že je prázdný, ale zároveň zoufale málo na to, aby si mohl nalít. Bylo to jako urážka.
V tu chvíli, zírám do té poloprázdné nádoby, se ve mně něco zlomilo. Věděl jsem, že konfrontace nikam nevede. Už jsme se o tom bavili. Ona se jen zasměje a řekne, že si nemůže pomoct. Musel jsem vymyslet lepší strategii. A tak se v mé frustrované mysli zrodil plán. Plán tichý, elegantní a ďábelsky chytrý.
Ještě ten večer jsem zašel na nákup. Místo sladkého čaje jsem ale koupil jeden džbán neslazeného ledového čaje. Moje žena neslazený čaj nenávidí. Jako většina milovníků sladkého čaje ho považuje za jakýsi barbarský nápoj, téměř za jed. Doma jsem ten neslazený čaj vypil a džbán pečlivě umyl.
Pak jsem si uvařil svůj vlastní, poctivý, silný a velmi sladký černý čaj. Přesně tak, jak ho mám rád. Když vychladl, nalil jsem ho do toho prázdného džbánu s etiketou „Neslazený“. Past byla připravena. S pocitem nesmírného zadostiučinění jsem svůj tajný poklad uložil do lednice.
Druhý den ráno jsem slyšel, jak Jitka otevřela lednici. „Fuj,“ ozvalo se z kuchyně. „Jak to můžeš pít? Vždyť je to jako pít vodu z kaluže.“ Jen jsem pokrčil rameny a s vážnou tváří jí řekl, že se snažím žít trochu zdravěji. Ona si jen odfrkla a udělala si kávu.
Odpoledne, když jsem se vrátil domů, unavený a zpocený, moje první kroky vedly k lednici. Otevřel jsem ji a srdce mi poskočilo radostí. Můj tajný džbán tam stál, netknutý, plný až po okraj.
Nalil jsem si vysokou sklenici, přidal led a pár plátků citronu. Posaďil jsem se na terasu a napil se. Nikdy mi ledový čaj nechutnal lépe. Byla to chuť vítězství.
Od té doby to tak dělám. Můj tajný džbán mi teď vydrží týden a půl. Jitka si teď kupuje svůj vlastní sladký čaj, který jako obvykle zmizí během jediného dne, ale to už není můj problém.
Občas, když ji vidím, jak si kupuje další lahev, zatímco já mám svou zásobu v bezpečí, pocítím malý záchvěv viny.
Ale pak přijdu domů, otevřu lednici a naliji si tu svou sladkou, ledovou odměnu.
A veškerá vina se okamžitě rozplyne. Zmizí, navždy, jako slzy v dešti.
