Článek
V devadesátých letech jsem si dělal doktorát z tkáňové biologie na Přírodovědecké fakultě v Praze. V laboratoři jsme pracovali s mikrotomovými noži. Pro neznalé – je to kus oceli, jehož ostří je tak neuvěřitelně tenké a ostré, že dokáže krájet tkáně na řezy o tloušťce jednoho mikronu. To je tenčí než jediná buňka.
Tyto nože byly tehdy pekelně drahé. Stály několik tisíc korun, což byly pro ústav obrovské peníze. Navíc byly nesmírně choulostivé. Už od prvního dne nám vtloukali do hlavy, že ho nikdy, ale NIKDY, nesmíme upustit. I pád z malé výšky mohl na ostří vytvořit mikroskopické nerovnosti, které nůž zničily.
Jednoho dne jsem si nesl čerstvě nabroušený nůž zpátky do laboratoře. Obvykle jsme je nosili ve speciálním ochranném pouzdře. Já jsem na něj ale zapomněl. A protože jsem byl líný se pro něj vracet přes celý areál Albertova, nesl jsem ho jen tak v ruce.
A pak se to stalo.
Na hlavní chodbě biologické sekce mi nůž vyklouzl z ruky. Všechno se odehrálo v jediném zlomku vteřiny. Můj mozek, naprogramovaný na „nesmíš to upustit“, zareagoval dřív, než jsem si to stačil uvědomit. Instinktivně jsem se pro nůž sehnul, abych ho chytil.
Chytil jsem ho. Bohužel ostřím dolů.
Okamžitě jsem věděl, že je zle. Vůbec to nebolelo, ale najednou jsem nedokázal sevřít ukazováček, prostředníček a prsteníček do pěsti. Podíval jsem se na dlaň. Prvních pár vteřin ani kapka krve. Pak se z čisté rány vyvalil proud jasně červené krve.
Než jsem se nadál, na bílých dlaždicích chodby se pode mnou rozlévala rychle se zvětšující kaluž. Stál jsem tam v šoku, neschopný plně pochopit, co se děje.
Měl jsem ale neuvěřitelné štěstí v neštěstí. Všechno to viděl jeden z profesorů anatomie. Okamžitě ke mně přiběhl a vší silou mi stiskl tepny v zápěstí, aby zastavil krvácení.
Skončil jsem v nemocnici, kde mi na sále sešívali přeříznuté tepny a tři přetnuté šlachy.
Když jsem se po operaci probudil, s úlevou jsem zjistil, že mám ruku na svém místě. Pak jsem si všiml vaku s krví, který mi kapal do žíly. Sestřička mi vysvětlila, že jsem ztratil hodně krve a během operace mi museli dát transfuzi.
Myslel jsem si, že to nejhorší je za mnou. Jak strašně jsem se mýlil.
Pár hodin po operaci to začalo. Vysoké horečky, zimnice, příšerné bolesti zad. Moje moč měla barvu tmavého bahna a já jsem sotva mohl dýchat. Můj stav se zhoršoval každou minutou.
Doktoři zjistili příčinu. Laborantka špatně označila zkumavky s mou krví. Při transfuzi mi dali špatnou krevní skupinu.
Skončil jsem na jednotce intenzivní péče. Selhávaly mi ledviny a měl jsem těžký plicní edém. Živě si pamatuju, jak u mé postele stál lékař a říkal mi, že moje ledviny jsou pravděpodobně nenávratně poškozené a že mě čeká buď celoživotní dialýza, nebo transplantace.
Moje cesta do pekla, která začala jedním líným rozhodnutím a hloupým reflexem, měla skončit u dialyzačního přístroje.
Ale pak přišlo druhé štěstí v neštěstí. Lékaři si transfuzní reakce všimli dřív, než mi stihli dát celou dávku nesprávné krve. A moje tělo, po týdnu boje na JIPce, se rozhodlo, že to ještě nevzdá. Moje ledviny se pomalu vzpamatovaly.
Přežil jsem. Jedna vteřina nepozornosti mě málem stála život. Hned dvakrát.
Zažili jste taky někdy situaci, kdy jedna malá chyba spustila lavinu katastrofických událostí? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je neuvěřitelné, co všechno člověk dokáže přežít.
