Článek
Týden v Toskánsku, pronajaté malé auto, ubytování na farmě s vinicemi. Chtěli jsme ochutnávat víno, jíst těstoviny, procházet se uličkami Florencie a zapomenout na všechny starosti všedního dne. Na nástěnce v kuchyni jsme měli připíchnuté fotky cypřišů a na lednici magnetku s Koloseem, kterou nám přivezli kamarádi. Byla to naše vidina ráje.
A pak, asi tři měsíce před plánovaným odjezdem, přišla ta rána. Ne, nikdo neonemocněl, ani nás nevyhodili z práce. Ta rána přišla shora. Doslova. Po jedné silné jarní bouřce se ukázalo, že střecha našeho starého panelového domu je v havarijním stavu. Na schůzi SVJ jsme se dozvěděli tu zdrcující zprávu. Fond oprav na kompletní rekonstrukci nestačí. Každá bytová jednotka musí okamžitě doplatit částku, která se až příliš nápadně podobala ceně naší vysněné dovolené.
Bylo rozhodnuto. Naše úspory, určené na chianti a prosluněné pláže, padly na novou střechu. Museli jsme zrušit letenky, ubytování a s těžkým srdcem jsme sundali fotky z nástěnky. Naše léto v Toskánsku se změnilo na léto v Praze. Léto s výhledem na lešení.
Koncem června to začalo. Náš dům byl kompletně obalen lešením a zelenou sítí. Náš byt ve třetím patře se ponořil do permanentního, zeleného šera. Zmizelo slunce, zmizel výhled, zmizelo soukromí. Místo pohledu do korun stromů jsme se dívali na rezavé trubky a na dělníky, kteří nám každé ráno procházeli kolem oken ložnice.
A ten hluk. To bylo to nejhorší. Každé ráno, přesně v sedm nula nula, nás probudil zvuk vrtaček, kladiv a křiku. Náš byt, naše útočiště, se proměnil v hlučnou, tmavou jeskyni. Pracovala jsem z domova a soustředit se při neustálém bouchání bylo nemožné. Každý telefonát byl utrpení. „Promiňte, já vás skoro neslyším, máme tu menší rekonstrukci,“ opakovala jsem neustále.
Náš sen o odpočinku se rozplynul. Byli jsme unavení, podráždění a zklamaní. Každá zmínka o Itálii, každá fotka od kamarádů z dovolené, pro mě byla jako sůl do rány. Záviděla jsem jim. Záviděla jsem jim slunce, moře, klid. My jsme měli jen prach, hluk a výhled na plachtu.
Jednoho večera jsme seděli na balkoně. Snažili jsme se předstírat, že je to normální letní večer. Nalili jsme si víno. Ale místo západu slunce jsme sledovali dělníka, který si na lešení o patro výš kouřil cigaretu. Byla jsem na dně. „Tohle je nejhorší léto mého života,“ řekla jsem a cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. „Místo abychom teď seděli v Toskánsku, sedíme tady v tomhle zeleném vězení.“
Manžel si povzdechl, vzal si doušek vína a pak se na mě podíval s malým, unaveným úsměvem. „Ale podívej se na to z té lepší stránky,“ řekl. „Aspoň máme tu nejbezpečnější lodžii v celém městě. Odsud nám žádný zloděj nic neukradne.“
Jeho pokus o vtip byl tak absurdní a tak trefný, že jsem se musela začít smát. Smála jsem se, až jsem plakala. A v tu chvíli se něco zlomilo. Došlo mi, že máme na výběr. Buď se budeme celé léto litovat a trápit, nebo se s tím smíříme a zkusíme z toho vytěžit maximum.
Rozhodli jsme se pro tu druhou možnost. Přestali jsme truchlit pro Itálii a začali jsme si dělat legraci z naší situace. Na zelenou síť na balkoně jsme si pověsili obrázek Kolosea. Dělníkům jsme ráno občas uvařili kafe. A peníze, které jsme ušetřili za cestu, jsme začali utrácet za malé radosti. Každý víkend jsme chodili na dobré večeře. Jeli jsme na malé výlety po Česku. Navštívili jsme všechny galerie, na které jsme nikdy neměli čas.
Nebylo to léto, které jsme si naplánovali. Bylo hlučné, prašné a občas frustrující. Ale nebylo zničené. Naučili jsme se, že život vám občas hodí pod nohy klacky, nebo v našem případě spíš lešenářské trubky. A že štěstí není jen o velkých, vysněných dovolených. Je to hlavně o tom, jak se dokážete vyrovnat s realitou. A o tom, najít si kousek slunce i ve stínu zelené sítě.
Střecha je teď opravená. Lešení je pryč. A my zase vidíme na stromy. A víte co? Příští rok do té Itálie možná pojedeme. A možná taky ne. Protože jsme zjistili, že to největší dobrodružství není cestovat po světě, ale zvládnout spolu léto s výhledem na lešení a nezbláznit se z toho. A to jsme zvládli.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
