Článek
Moje dcerka Anička se narodila s několika vrozenými vadami. To odstartovalo celoživotní řetězec komplikací. U dětí s takovými diagnózami je to začarovaný kruh: vyřešíte jeden problém a vytvoříte dva nové. Žila jedenáct let. A bylo to pravděpodobně o devět let déle, než měla.
Většinu života strávila v nemocnicích. Doslova. Měsíce v kuse. Někdy byla doma týden, dva, a pak zase zpátky. Myslím, že nikdy v životě nebyla z nemocnice déle než dva měsíce v kuse, dokud jsme nepřešli na paliativní péči. V nemocnici se cítila víc doma než kdekoli jinde. Chápete to zoufalství?
Byla to ta „bojovnice“. To byla celá její identita. Kreslila obrázky pro sestřičky, zdobila si kapačky a monitory samolepkami a byla „Statečná“ s velkým S. To bylo všechno, co měla. Nikdy nechodila do školy v pravém slova smyslu. Nikdy nehrála na žádný nástroj, nikdy nedělala žádný sport. Neměla žádné skutečné kamarády. Nikdy nebyla dost zdravá na to, aby měla koníčky. Jen život složený z operací, injekcí, sestřiček a zasraného lékařského vybavení na ozdobu. Dala jsem jí patetický život.
Nebyl jediný zákrok, jediná experimentální léčba, kterou bych nebyla ochotná ji nechat podstoupit, abych jí koupila víc času. Byla to ta nejšťastnější a nejvíc smířená holčička, jakou jsem znala. Ale posledních šest měsíců svého života už nemohla. Byla na konci. A já jsem to odmítala poslouchat.
Znovu a znovu mě prosila, jestli by už mohla „přestat“. Já na ni ale vždycky tlačila, dokud nezmlkla a nesouhlasila s tím, co jsem chtěla já. Proč jsem to dělala? Chtěla mě udělat šťastnou, ale věděla, že už je konec. Sobeckost. Zemřela neuvěřitelně neklidná a rozrušená. Myslím, že se bála odejít, protože věděla, co to se mnou udělá. Já jsem nebyla dost silná na to, abych ji nechala jít.
Tak moc mě to mrzí, Aničko.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
