Článek
Víte, ty otravné telefonáty zná asi každý. „Dobrý den, tady společnost Skvělá Energie, máme pro vás exkluzivní nabídku…“ nebo „Dobrý den, provádíme krátký průzkum spokojenosti…“ Dřív mě to vytáčelo k nepříčetnosti. Teď? Teď mám tajnou zbraň. Když mi takový „šmejd“ zavolá, jsem neuvěřitelně milý a zdvořilý. „Jistě, pane, váš produkt/průzkum zní velmi zajímavě,“ odpovím sladce, „ale víte, tohle je můj pracovní telefon, tady nemůžu vést soukromé hovory. Ale klidně mi zavolejte na můj osobní mobil, tam si můžeme popovídat.“ A pak jim nadiktuju číslo. Číslo Davida. Mého bývalého nejlepšího kamaráda. Ať si to peklo nevyžádaných hovorů taky trochu užije. Zaslouží si to, parchant jeden.
Proč? Protože David, se kterým jsem se znal od školky, se kterým jsme byli jako bratři šestnáct let, mě podrazil takovým způsobem, že se mi z toho ještě teď vaří krev v žilách. Celá ta léta jsme snili o tom, že spolu budeme podnikat. Měli jsme vymyšlený plán, šetřili jsme každou korunu. Pak se David odstěhoval na druhý konec republiky, asi pět hodin cesty od nás. A jednoho večera mi zavolal, nadšený jak malý kluk, že našel perfektní příležitost, podnik, který bychom mohli spolu rozjet. Že přišel náš čas.
Tak jsem sbalil kufry, přesvědčil svou tehdejší přítelkyni (dnes manželku) Evu, aby šla do toho se mnou, a přestěhovali jsme se do města, kde jsme nikoho neznali a já neměl žádné pracovní příležitosti. Ale byl to můj sen, tak proč ne! Doslova jsem podepsal nájemní smlouvu na byt, nastěhoval všechny naše věci do domu, kde jsme měli bydlet společně s Davidem. A den poté, co jsem se nastěhoval, mi oznámil, že na nějakém jiném byznysu už pracuje, že se mu to rozjíždí a že se mnou do toho původního podniku bez varování nejde. Prostě mě odepsal.
Strašně mě to ranilo. Ale byl to můj nejlepší kamarád. Tak jsem to nějak překousl a snažil se v tom cizím městě postavit na vlastní nohy. Během dalších pár let se David začal stýkat s novou partou, začal brát drogy (trávu a kokain, co vím) a začal mít na mě dost drsné řeči – jak jsem v životě nic nedokázal a stává se ze mě opravdový lůzr. Zuřil jsem, ale nedal jsem to na sobě znát.
A pak přišla ta poslední kapka. Před pár měsíci jsem naplánoval víkend, na který jsem pozval všechny své nejbližší přátele k nám domů. Bylo to složité to celé zorganizovat, ale na konci toho víkendu jsem chtěl požádat Evu o ruku. A ona řekla ANO! Byl jsem v sedmém nebi! A co udělal David? Pozval všechny ty své nové „kamarády“, kteří nám vpadli na večírek, sjeli se na záchodě, snědli všechno jídlo, které jsem vlastnoručně připravoval celý den a měl jsem ho tak akorát pro své přátele.
A dvacet minut poté, co bylo všechno jídlo pryč a já měl čerstvou snoubenku, se David rozhodl, že se s tou svou partičkou půjdou bavit do baru, a nechal mě tam s tím bordelem a prázdnými mísami.
Neřekl jsem mu, jak moc mě naštval. Místo toho jsem předstíral, že je všechno v pořádku, a nechal ho v domnění, že mi půjde na svatbě za svědka. Pak, jakmile nám vypršela společná nájemní smlouva, odstěhoval jsem se s Evou do nového bytu. Znovu jsem ho nechal myslet si, že je pořád v plánu jako svědek.
Poslal jsem svatební oznámení a on to své nedostal (hmm, čím to asi bude?). Vymlouval jsem se, že by mělo být na cestě. Ale jak se svatba blížila, mluvil jsem s ním čím dál míň.
Nakonec jsem ho prostě odstřihl. Bez vysvětlení. Úplné a totální ticho z mé strany. Udělal jsem to, protože jsem chtěl, aby zbytek života přemýšlel, co se stalo a proč jsem ho opustil. Nezasloužil si žádné vysvětlení.
Ale pořád jsem naštvaný. A proto tahle moje malá, relativně neškodná pomsta se spamovými hovory.
Ať si to užije. Ten zmetek.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
