Článek
Pamatuji si, jak nám kustodka podávala do kruhu několik starých relikvií. Byla tam i ta malá soška bohyně s hlavou hrocha. Hrozně se mi líbila. V té dětské hlavě mě nenapadlo nic lepšího, než si ji nechat. Bez druhého zamyšlení zmizela v kapse mé bundy. Doma jsem si s ní hrál a vůbec nechápal závažnost toho, co jsem udělal.
Pak to začalo. Ve škole bylo svoláno velké shromáždění do tělocvičny. Z muzea se ozvali, že hledají sošku. Že to nebyla žádná replika, ale skutečný, tisíce let starý egyptský artefakt. Zmocnila se mě panika. V hlavě jsem si přehrával scénáře, jak ji vrátit, aniž by mě chytili, ale neviděl jsem žádnou cestu ven.
Tlak se stupňoval. Muzeum bylo čím dál naštvanější, shromáždění byla naléhavější. Všem rodičům šly domů dopisy. Rodiče „zlobivých“ dětí, které by něčeho takového mohly být schopné, byli voláni do školy. Já, tichý kluk, jsem seděl a hrůzou ani nedýchal.
Nakonec se všichni uklidnili. Došlo jim, že sošku už nedostanou zpět. A já jsem z toho vyvázl. Problém byl, že mi je teď 31 let a tu sošku mám pořád u sebe! Nemohl jsem ji vyhodit, vždyť je tisíce let stará. Nemohl jsem ji vrátit, protože bych měl neuvěřitelný problém. Kdybych ji vrátil teď, bylo by divné, že se objevila po tolika letech ve stejném městě u někoho, kdo chodil do stejné školy.
Nikdy jsem o té sošce nikomu neřekl, nikdo jiný ji nikdy neviděl. Byla to moje tajná, tíživá kořist.
Tento příběh jsem nedávno anonymně svěřil internetu. A díky komentářům a podpoře cizích lidí jsem udělal správnou věc. Sošku jsem pečlivě zabalil a anonymně ji poslal muzeu z úplně jiného města. Doufám, že v pořádku dorazila. Po dvaceti čtyřech letech se mi konečně ulevilo. To břemeno je pryč.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
