Článek
Všechno to začíná nevinně. Přistane mi v Outlooku hromadný e-mail, obvykle z oddělení HR nebo financí. Předmět zní třeba: „Nová směrnice pro evidenci cestovních náhrad“ a v kopii je celá firma, tedy asi dvě stě lidí. Je to ten typ e-mailu, který si máte přečíst, v duchu si povzdechnout a archivovat. Nevyžaduje absolutně žádnou reakci.
A právě tehdy se ve mně probudí můj vnitřní troll. Chvíli počkám. Nechám tu informaci prosáknout firmou. A pak, s pocitem malého spiklence, kliknu na tlačítko „Odpovědět všem“. Do textu zprávy napíšu něco naprosto zbytečného a zdvořilého. Třeba „Díky, beru na vědomí!“ nebo prostě jen „OK.“ a kliknu na Odeslat.
Pak se jen opřu do židle a sleduju to divadlo. Je to jako pustit do vody malý kamínek a sledovat, jak se šíří vlny. Během minuty se ozve první „ping“ od někoho dalšího. Pavel z IT pošle „Potvrzuji.“ Pak se přidá Jitka z marketingu s „Děkuji.“ A lavina se spustí. Desítky lidí, kteří mají pocit, že musí taky odpovědět, začnou bombardovat celou firmu svými bezvýznamnými zprávami.
V open-space to začne jemně šumět. Ozývá se povzdechnutí, tiché nadávky. Vidím kolegy, jak otráveně kroutí hlavou a mažou jeden zbytečný e-mail za druhým. A já sedím, tvářím se stejně otráveně jako oni, ale uvnitř se tetelím blahem. Je to dětinské, je to malicherné, ale je to neuvěřitelně uspokojující. Jsem loutkář, který tajně tahá za nitky firemní komunikace.
Promiňte, kolegové. Ale nemůžu si pomoct.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
