Článek
Její první manžel Martin zemřel na rakovinu před čtyřmi lety. Já a moje žena Jana jsme spolu dva roky, z toho půl roku manželé. Každý rok na výročí Martinovy smrti chodí Jana na hřbitov, aby mu na hrob položila květiny. Je to pro ni důležitý rituál, chvilka, kdy na něj v tichosti vzpomíná a vzdává mu úctu.
Nikdy jsem se neptal, jestli můžu jít s ní. Cítil jsem, že je to její chvíle. Jenže letos na ni na pár dní sedla nějaká viróza a bylo jí tak zle, že nemohla jít.
Večer byla smutná a zamlklá. Když jsem se zeptal, co se děje, svěřila se mi, jak ji mrzí, že letos, na čtvrté výročí, za Martinem nemohla. Že má pocit, jako by ho zradila, když vynechala jednu z mála příležitostí, jak mu poděkovat za všechno dobré.
Usmál jsem se na ni a řekl: „Neboj, postaral jsem se o to.“ Ukázal jsem jí v mobilu fotku, kterou jsem odpoledne udělal. Fotku Martinova hrobu s čerstvou kyticí lilií.
Nejdřív tomu nemohla uvěřit. Pak se začala omlouvat, že jsem to přece nemusel dělat, že to nebylo nutné. Ujistil jsem ji, že bylo. Řekl jsem jí, že Martin byl dobrý chlap pro nás pro oba. I když jsem ho nikdy nepoznal, vím, že jí byl obrovskou oporou v době, kdy sama bojovala se zdravotními problémy. A že kdyby nebylo jeho péče a lásky, možná by tu dnes se mnou ani nebyla.
„Dlužím mu za tebe vděk,“ řekl jsem jí. „Návštěva hrobu a kytice je to nejmenší, co jsem mohl udělat, abych mu za nás za oba poděkoval za to, co pro tebe udělal.“
Z nějakého důvodu se rozplakala. Nechal jsem ji o samotě, aby měla svůj prostor. Druhý den ráno byla jako vyměněná. Veselejší, plná energie. Jako by z ní spadla obrovská tíha.
Jsem šťastný, že je jí lépe. A doufám, že pochopila, že se mi nikdy nemusí omlouvat za to, že vzpomíná na svého prvního manžela, nebo že o něm přede mnou mluví. Přál bych si, aby se mi otevřela ještě víc a sdílela se mnou i svůj smutek. Chci, aby věděla, že v tom není sama.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
