Článek
S Luckou jsme spolu chodili od prváku na gymplu. Byla to ta holka, o které víte, že je ta pravá. Moje všechno. Plánovali jsme si život, chtěli jsme dům za Brnem, dvě děti a psa. Jenže pak, jednoho dne, když se vracela z práce, měla autonehodu. Utrpěla vážné poranění mozku a upadla do kómatu. Doktoři mi nedávali skoro žádnou naději, že se probudí.
A ona se probudila. Zázrak, říkali všichni. Jenže to už nebyla moje Lucka. Byla těžce postižená a její osobnost… ta byla pryč. Úplně.
Pět let. Pět dlouhých let jsem doufal a modlil se, aby se mi s pomocí terapií a rehabilitací vrátila ta holka, do které jsem se zamiloval. Ale teď už vím, že se to nikdy nestane. Tohle je teď ona. Není to zlý člověk, to vůbec ne. Jenže to prostě není ta žena, kterou jsem miloval až po uši. Všichni kolem mě očekávají, jak budu Bohu děkovat, že mám svou manželku zpátky. Ale já to tak necítím. Pravda je taková, že moje žena zemřela v ten den, kdy ji srazilo to auto.
Snažil jsem se. Opravdu jsem se snažil se do téhle nové osoby zamilovat, ale nejde to. Nejde si lásku vynutit. A tak cítím zášť. Nenávidím se za to, je to nespravedlivé, já vím, že ona za to nemůže. Ale já prostě nenávidím tuhle novou ženu za to, že mi vzala tu moji Lucku, a zároveň mě sžírá, že se o ni musím starat.
Nemůžu ji opustit. Vždyť nikoho jiného na světě nemá, kdo by se o ni postaral. Rodiče už nemá a její sestra bydlí na druhém konci republiky. A navíc… občas, jen na malou chviličku, má pořád ten její hlas. Její smích. Její úsměv. A já bych nesnesl, kdybych měl ztratit i tyhle poslední střípky, které mi zbyly z holky, kterou jsem kdysi tolik miloval.
Takže hraju divadlo. Každý den. Předstírám, že si nevšímám, že je to úplně cizí člověk v těle mé ženy. Předstírám, že ji pořád miluju. Předstírám, že mě to neničí. Starám se o ni, krmím ji, myju ji. Už jsem se s tím smířil. Tohle je teď můj život.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
