Článek
S mým manželem Radkem (30) jsme spolu už sedm let a troufám si říct, že jsme byli vždy šťastní. Vždycky mě miloval takovou, jaká jsem, se všemi mými zvláštnostmi a zvyky. Alespoň jsem si to myslela až do tohoto týdne, kdy se jeden můj zvyk stal rozbuškou pro největší hádku našeho vztahu. A já teď sedím sama v našem bytě, dívám se na hodiny a nevím, jestli mám plakat, nebo křičet vzteky. Celé to nedorozumění se točí kolem jídla, ale ve skutečnosti jde o něco mnohem hlubšího.
Mám totiž jeden, řekněme, osobitý způsob stravování. Radek tomu říká mé „kulinářské experimenty“. Když si například dáme obyčejnou rajskou polévku, na začátku vypadají naše talíře stejně. Ale pak začíná mé malé kouzlo. Do své porce si postupně přidávám zakysanou smetanu, na kostičky nakrájenou okurku, cibulku, kousky čerstvých rajčat, pálivou omáčku, česnek… zkrátka cokoliv, co najdu a co mi k tomu ladí. Z obyčejné polévky se tak stane bohatý a sytý pokrm plný chutí a textur.
Není to jen rozmar. Tento zvyk má kořeny hluboko v mém dětství. Vyrůstala jsem ve velké rodině na vesnici a peněz nebylo nazbyt. Často jsme jedli jednoduchá a levná jídla, kde hlavní bylo, aby nás zasytila. Vzpomínám si na týdny, kdy byla jen bramboračka nebo zelná polévka. Už tehdy jsem snila o tom, jaké by to bylo, přidat si do ní kousek klobásy, lžíci smetany nebo hrst bylinek. Mé dnešní „vylepšování“ jídel je pro mě oslavou hojnosti. Je to malá soukromá radost a způsob, jak si i z toho nejprostšího jídla udělat hostinu.
Radek si na to za ty roky zvykl. Někdy se tomu smějeme a on mě škádlí, kolik se toho ještě vejde na můj talíř. Nikdy to nebyl problém. Ani u našich přátel, ani u mých či jeho rodičů. Radkovi rodiče jsou úžasní lidé, kteří se řídí heslem: „Hlavně, že ti chutná a odcházíš od nás s plným břichem.“ Často mi sami nabízejí různé dochucovadla a mističky s přílohami, protože vědí, že mi tím udělají radost. Proto mě tak zasáhlo to, co se stalo před pár dny.
Dnes večer, v pátek, jsme pozvaní k Radkovým rodičům na večeři. Je to velká událost, protože po dlouhé době přijede i jeho sestra Pavla (33), která žije v Německu. Těšila jsem se na ni, ale zároveň jsem měla obavy. Pavla totiž trpí vážnými zdravotními problémy. Je v procesu diagnostiky, ale ve zkratce jí pohled na některé jídlo, jeho vůně nebo textura způsobuje silnou nevolnost a zvracení. Kvůli tomu se vyhýbá restauracím a společnému stolování.
Tato večeře má být výjimkou. Celé menu je pečlivě sestaveno po konzultaci s ní, aby bylo co nejméně „rizikové“. Půjde o velmi jednoduché, čisté a nepříliš aromatické jídlo. Chápu to a plně to respektuji. Pavlino zdraví je samozřejmě na prvním místě a já bych nikdy neudělala nic, co by jí mohlo přitížit. Proto jsem byla v šoku, když si mě Radek ve středu večer posadil a spustil svůj monolog.
„Moniko, poslouchej mě pozorně,“ začal vážným tónem. „V pátek u našich si do jídla nebudeš absolutně nic přidávat. Sníš to přesně tak, jak ti to mamka naservíruje. Žádná smetana, žádné okurky, žádné omáčky. Rozumíš?“ Jeho slova mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Cítila jsem se ponížená, jako malé dítě, které dostává příkazy.
Okamžitě jsem se ohradila. Řekla jsem mu, že to přehání a že ze mě dělá problém, kterým nejsem. Nejsem přece necitlivá, abych si před Pavlou na talíři vytvářela nějakou divokou směs. Zároveň jsem ale namítla, že tím, jak se z toho jídla dělá taková věda, se celá situace jen zhoršuje a stresuje to všechny. Myslela jsem, že trocha normálnosti by naopak mohla pomoci.
Naše debata se rychle změnila v ošklivou hádku. Radek trval na svém a já se cítila čím dál víc zahnaná do kouta. Nešlo mi už ani o tu okurku v polévce. Šlo mi o tu nedůvěru. O to, že mě staví do pozice potížistky, která není schopná se chovat ohleduplně. Cítila jsem, že se za mě stydí. Padla ošklivá slova a já viděla v jeho očích chlad, který jsem u něj nikdy předtím nezažila.
A pak přišla ta poslední rána. Ta věta, která mi stále zní v uších. „Pokud nejsi schopná pro jednou poslechnout a přizpůsobit se, tak tam prostě nemůžeš jít,“ řekl naprosto ledově. V tu chvíli se ve mně všechno zastavilo. Nevěřila jsem vlastním uším. Můj vlastní manžel mi zakazuje jít na rodinnou večeři. Vykazuje mě z vlastní rodiny.
Od té chvíle spolu nemluvíme. Spím na gauči a on dělá, jako bych neexistovala. Svěřila jsem se kamarádkám a ty stojí na mé straně. Říkají, že jeho ultimátum je kruté a nepřijatelné. Že místo aby mě požádal o spolupráci jako partnerku, zachoval se ke mně jako k nesvéprávnému dítěti. A já s nimi souhlasím. Ten pocit ponížení a vyloučení je strašlivý.
Na jednu stranu se snažím pochopit jeho strach. Má o svou sestru obrovskou starost a chce ji chránit. Bojí se, že večeře skončí katastrofou, a snaží se eliminovat všechna možná rizika. Vidím v tom jeho lásku k sestře a snahu mít vše pod kontrolou, aby jí bylo dobře. A já, se svými nepředvídatelnými zvyky, jsem pro něj v této rovnici prostě příliš velké riziko.
Na druhou stranu, kde je v té rovnici láska ke mně? Kde je důvěra, že bych se zachovala citlivě a s respektem? Proč mě prostě nemohl obejmout a říct: „Miláčku, vím, že je to pro tebe těžké, ale moc tě prosím, zkusme to tentokrát udělat jinak, ano? Jsi pro mě oporou.“ Místo toho zvolil hrozbu a příkaz. A to je to, co mě bolí nejvíc.
Teď je pátek, půl jedenácté dopoledne. Radek už odešel k rodičům, aby jim pomohl s přípravami. Beze slova, bez pohledu. Večer se blíží a já stojím před strašlivou volbou. Mám spolknout svou hrdost, potlačit kus sebe sama, omluvit se za něco, co mi stále připadá nespravedlivé, a jít na tu večeři s pocitem provinilce? Nebo mám zůstat doma, sama s tou zdí ticha mezi námi, a přijmout tak roli vyvrhela? Co je horší? Ztratit na jeden večer svou tvář, nebo možná navždy ztratit kousek úcty ve vlastním manželství?
