Článek
Upřímně, já si myslím, že ty blízké, vřelé vztahy s rodiči jsou podvod. Něco, co existuje v seriálu Ulice nebo v reklamách na rodinné pojištění, ale ne ve skutečném životě. Dlouho jsem žila v přesvědčení, že moje zkušenost je norma. Že jsem vlastně měla obrovské štěstí.
Naši mi dali všechno. Vlastní pokojíček, každý rok dovolenou v Chorvatsku, značkové džíny, když na nich záleželo. Nikdy na mě nevztáhli ruku. Oproti ostatním, jejichž rodiče pili nebo se hádali, jsem byla přece za vodou.
Nedokážu si představit, jaké to je, cítit se svými rodiči skutečně milovaná, a ne jen jako povinnost, kterou je třeba splnit. Jaké to je, když vás naučí, jak se vyrovnat s emocemi, místo aby vám řekli, ať „to tak neprožíváte“. Jaké to je, jít si k nim pro radu a podporu.
Byla jsem stoprocentně soběstačná od patnácti. Když jsem dostala chřipku a měla čtyřicítky horečky, máma mi z práce zavolala, jestli jsem si vzala paralen. Že by přijela domů? Nebo mi uvařila slepičí vývar? To bylo něco z jiné galaxie. Bylo samozřejmé, že se o sebe postarám sama. Že je nebudu obtěžovat.
Víkend co víkend trávím na sociálních sítích a dívám se na fotky svých přátel. Společné nedělní obědy s rodiči, výlety, smích. Mám pocit, že 99 % z toho je přetvářka. Že realita je jako ta moje, nebo horší. Že ti rodiče z amerických filmů, co jsou nejlepšími přáteli svých dětí, prostě neexistují. Můj mozek to nedokáže zpracovat.
A právě proto se cítím tak provinile. Tak strašně hloupě a nevděčně.
Minulý víkend jsem byla u přítele Tomáše na návštěvě u jeho rodičů. Tomáš dostal rýmu, nic vážného. Jeho máma, paní Dvořáková, mu okamžitě udělala čaj s medem a citronem, přinesla mu do postele talíř se slepičím vývarem a pohladila ho po čele. Jen tak. S naprostou samozřejmostí.
Stála jsem ve dveřích a dívala se na to. A v tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Ta jednoduchá, láskyplná scéna mi ukázala všechno, co jsem nikdy neměla. A bolelo to. Fyzicky to bolelo.
Jaké mám právo být z toho tak rozbitá? Vždyť mi nikdy nic nechybělo! Měla bych být vděčná. Měla bych být normální, fungující dospělá, která netahá za sebou kouli sociální úzkosti a neschopnosti navázat hlubší vztah. Stydím se za to, že mě tak ovlivnilo něco, co vlastně ani nebylo skutečné týrání.
Ale když jsem tam stála a sledovala paní Dvořákovou, jak se stará o svého dospělého syna, poprvé jsem si dovolila myšlenku: Možná moje pocity nejsou hloupé. Možná jenom konečně vidím, co mi celou dobu chybělo.
Závěrečná výzva
Máte také pocit, že láskyplný vztah s rodiči je něco z jiného světa? Bojujete s pocitem viny za to, že vás trápí dětství, které bylo „vlastně v pohodě“? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Možná, že sdílení těchto pocitů je první krok k tomu, abychom si dovolili se cítit tak, jak se cítíme.
