Článek
Uplynulo patnáct let a já teď s hrůzou zjišťuju, že to tajemství ho trápí dodnes.
Tohle je asi ta nejhorší a nejmalichernější věc, jakou jsem kdy v životě udělala, a dodnes toho lituju. Když mi bylo patnáct, měla jsem první brigádu v jedné kavárně a začala si vydělávat vlastní peníze. A samozřejmě jsem si za ně chtěla dopřávat. Kupovala jsem si hezčí oblečení, značkové boty, drahou kosmetiku a hlavně – luxusní šampon z kadeřnictví. Takový ten, co stojí skoro tisícovku, ale vlasy jsou po něm jako z reklamy.
Můj bratr Petr mi ho ale neustále kradl. Měl svůj pokoj v přízemí, já v patře, takže se musel docela snažit, aby se mi vplížil do koupelny a použil ho. A co bylo nejhorší, většinou tu drahou lahvičku nechal otevřenou ve vaně. Takže když jsem přišla, našla jsem jen prázdný obal a zbytek mého drahocenného šamponu odteklý v kanále.
Úplně mě to vytáčelo k nepříčetnosti a nesnášela jsem ho za to. Snažila jsem se o tom mluvit s našima, ale ti jen mávli rukou a řekli mi, že se mám prostě naučit dělit.
Jednoho dne, když jsem zase našla prázdnou lahev, se ve mně něco zlomilo. Šla jsem do drogerie a koupila depilační krém. Doma jsem ho smíchala s novým šamponem a lahev jsem nechala stát na svém obvyklém místě v koupelně. Slovně jsem ho varovala, ať mi na ten nový šampon nesahá, ale samozřejmě ho stejně zase ukradl. Během několika dalších dní mu vlasy začaly pomalu padat a objevily se mu malé, lysé lysiny.
Když jsem viděla, co jsem provedla, okamžitě jsem zbytek toho pekelného lektvaru vylila. Cítila jsem se hrozně, opravdu jsem si nemyslela, že to bude mít tak dramatický efekt. Máma ho vzala k doktorovi na vyšetření a ten mu diagnostikoval alopecii. Musel pak začít používat takový ten speciální, příšerně smradlavý šampon z lékárny, aby to zastavil.
Vlasy mu nakonec dorostly, ale já jsem mu nikdy neřekla, že jsem mu jejich vypadávání způsobila já.
A teď, po patnácti letech, proč to vlastně píšu. Je mi třicet, bráchovi dvaatřicet. O víkendu jsem mu pomáhala se stěhováním do nového bytu. A když jsem mu vybalovala věci v koupelně, našla jsem ji. Novou, neotevřenou lahev toho speciálního, smradlavého šamponu. Úplně jsem na celou tu historku zapomněla, ale teď se mi vrátila v plné síle.
On ho pořád používá. Patnáct let! Aby zabránil dalšímu „vzplanutí alopecie“. Patnáct let žije ve strachu z nemoci, kterou nikdy neměl. A já jsem ten důvod.
Vůbec nevím, co mám dělat. Mám mu to po těch všech letech říct? Mám mu přiznat, jaká krutá a pitomá jsem byla? Co když mě bude nenávidět? Co když mu to ublíží ještě víc? Nebo mám to tajemství dál držet a nechat ho žít v téhle lži, která ho očividně stále pronásleduje? Cítím se tak provinile, že se mi z toho chce brečet.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
