Článek
Znáte to. Konec dlouhého dne, nikomu se nechce vařit, a tak padne rozhodnutí pro „Mekáč“ nebo jiný podobný podnik. V autě to pak tak nádherně voní. Ta vůně slaných, horkých hranolků je prostě mučivá. A já si říkám, že si zasloužím malou odměnu. Takovou daň za dopravu.
Takže zatímco stojím na červené, zalovím v pytlíku a vytáhnu si jeden, dva, nebo třeba pět těch nejdelších a nejkřupavějších kousků. Je to moje malé, tajné vítězství.
Ta pravá strategie ale přichází až doma. Když vykládám jídlo na stůl, nenápadně nahlédnu do všech krabiček s hranolkami. A samozřejmě si vyberu tu, která je po mé „dopravní dani“ nejméně dotčená. Když se mě pak manželka nebo děti zeptají: „Ty máš nějak víc hranolek než já?“, jen nevinně pokrčím rameny. Tenhle malý, sobecký podvod mi z nějakého důvodu vždycky udělá radost.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
