Článek
Můj muž Richard byl o patnáct let starší, nesmírně charismatický a úspěšný podnikatel, který mi snesl modré z nebe. Tedy, spíše zlaté. Zlaté kreditní karty, zlaté šperky, zlatou klec, jejíž pozlacené mříže jsem dlouho odmítala vidět.
Náš dům v Jesenici byl dokonalý. Vždy dokonale uklizený, s dokonale zastřiženým trávníkem a s kávovarem, který dělal dokonalé latté. Já sama jsem měla být dokonalá. Dokonalá manželka, dokonalá hostitelka na společenských akcích, které Richard tak miloval, dokonalá ozdoba jeho úspěchu. Postupně jsem ale ztrácela sama sebe. Moje sny o vlastní malé galerii, které jsem měla na univerzitě, Richard vždy smetl ze stolu s úsměvem a větou: „Sáro, ty moje naivní holčičko, vždyť máš všechno, nač by sis vzpomněla. Proč by ses chtěla dřít s něčím takovým?“
A já mu věřila. Věřila jsem, že jeho láska znamená, že se o mě chce jen starat. Neviděla jsem, že každá ta kabelka od známého návrháře a každý šperk je jen další cihlou ve zdi, která mě oddělovala od skutečného světa. Přestala jsem se vídat s kamarádkami z vysoké. „Jsou na tebe moc obyčejné, miláčku, táhnou tě dolů,“ říkával, když jsem se zmínila, že bych s nimi zašla na víno jako kdysi. A tak jsem nešla. Zůstala jsem doma, v našem dokonalém domě, a cítila se čím dál prázdnější.
Všechny účty byly jeho. Měl jsem sice neomezený přístup k jeho penězům, ale zároveň jsem neměla ani korunu, která by byla skutečně moje. Každá platba kartou byla pípnutím na jeho telefonu. Nebyla to kontrola, vysvětloval mi, ale péče. Chtěl mít jistotu, že jsem v pořádku. A já, hloupá, jsem tomu chtěla věřit. Každý měsíc jsem si z peněz na domácnost schovala pár tisícovek a ukládala je do staré krabice od bot, kterou jsem měla schovanou hluboko ve skříni. Byla to moje jediná malá vzpoura, můj jediný skutečný majetek.
Zlom přišel v den mých třicátých narozenin. Těšila jsem se jako malá holka. Doufala jsem, že si na mě vzpomene, že třeba udělá něco… osobního. Něco, co nebude stát statisíce, ale bude to jen pro mě. Richard ale celý den jednal, jako by se nic nedělo. Pracoval, telefonoval, a když večer přišel domů, o mých narozeninách nepadlo ani slovo. Srdce se mi sevřelo tak, že jsem sotva dýchala. Když jsem se ho s malou dušičkou zeptala, jestli na něco nezapomněl, podíval se na mě nechápavě. „Na co, miláčku?“
Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Polkla jsem je a s nuceným úsměvem řekla, že na nic. A pak se rozzářil. „Ale vlastně ano! Pojď se mnou ven, mám pro tebe překvapení!“ Vedl mě před dům, kde na příjezdové cestě stálo nablýskané SUV prémiové značky, převázané obrovskou červenou stuhou. „Všechno nejlepší,“ řekl a políbil mě na čelo. „Vím, že jsi říkala, že to tvoje staré auto už není ono. Tak ať máš něco pořádného.“
V tu chvíli jsem to pochopila. To auto nebylo dárek. Byla to náplast. Byla to další luxusní věc, která měla vykoupit jeho nezájem, jeho citovou prázdnotu. Nebylo v tom ani zrnko lásky, jen další demonstrace moci a bohatství. Koupil mi auto, protože zapomněl na moje narozeniny. Usmála jsem se, poděkovala a řekla, že je to ten nejkrásnější dar. Cítila jsem přitom jen ledový klid.
Tu noc jsem nespala. Čekala jsem, až jeho pravidelný dech prozradí, že tvrdě spí. Potichu jsem vstala a šla ke skříni. Vytáhla jsem starou džínovou bundu, kterou jsem nosila na škole, a džíny. Z krabice od bot jsem si vzala svých našetřených třicet tisíc korun. Do batohu jsem si přibalila pár kousků nejobyčejnějšího oblečení a staré album s fotkami z dětství. Nic víc.
Sešla jsem dolů do kuchyně. Na nablýskanou mramorovou desku jsem položila klíčky od nového auta. Vedle nich jsem položila všechny jeho kreditní karty a mobil, který mi koupil. Naposledy jsem se rozhlédla po té zlaté kleci. Nebylo mi smutno. Cítila jsem jen obrovskou, ohromující úlevu.
Potichu jsem otevřela dveře a vyšla do chladné noci. Nevěděla jsem, kam přesně jdu, ale věděla jsem, že poprvé po mnoha letech jdu správným směrem. Šla jsem si pro svůj život.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
