Článek
Býval to ten nejhodnější kluk. Chodila jsem s ním na psí louku a pouštěla ho na volno, protože na zavolání vždycky hned přiběhl. Byl to miláček, miloval všechny lidi a první čtyři roky svého života byl všude se mnou. Byl to kříženec border kolie a zlatého retrívra. Byl to canisterapeutický pes, navštěvoval se mnou veterány, byl prostě dokonalý.
Jedné noci mě někdo, koho jsme znali, zdrogoval. Můj milovaný pes byl zavřený ve své kleci, kterou miloval jako svou soukromou boudu, a musel se na všechno dívat. Ten zmetek si dokonce pozval někoho dalšího, dodnes nevím koho, a trhá mi to srdce na kusy. Můj sladký pes se proměnil v bestii. Snažil se dostat ven tak moc, že si roztrhal tlamu a měl oteklé dásně.
Dnes jsem ho zase musela odtrhávat od plotu, když vyjel po sousedovi s jeho německým ovčákem. Procházky jsou vyčerpávající. Psí park nepřipadá v úvahu. Každý si ho chce pohladit, protože je krásný, a já musím neustále říkat ne. Když k nám přijde návštěva, musím ho zavírat.
Je na antidepresivech a lécích na uklidnění, ale nepomáhá to. Četla jsem knihy, zaplatila jsem profesionály, mluvila s veterinářem. Zkusila jsem všechno. Nikdy nikoho nekousl. Když jsme jen my dva, je to pořád ten stejný pes jako dřív. Je se mnou skoro devět let. Zažil se mnou celá moje dvacátá léta, narození mé dcery. Je tak hodný na děti, celý den si hraje s naší kočkou, nikdy jí neublížil.
Není ve skutečnosti agresivní. Jen se pořád tak strašně bojí mužů. A mně z toho praská hlava.
Je tak těžké se z toho uzdravit, když mi jeho chování neustále připomíná, jak moc jsme se tu noc oba zlomili.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
