Článek
Píšu vám z hotelového pokoje v jednom malém městě na Moravě. Je to město mého „přítele“ Adama. Město, kde jsem nikdy nebyla. Město, kde žije jeho rodina, kterou jsem nikdy nepoznala. A zítra ráno se to všechno změní. Zítra, na nedělní mši, se všichni dozví, kdo Adam doopravdy je.
S Adamem jsem se seznámila před dvěma lety v Praze, kde jsem tehdy pracovala. Byl okouzlující, vtipný, pozorný. Říkal, že pracuje jako správce majetku pro místní farnost ve svém rodném městě a do Prahy jezdí na víkendy za kulturou a za mnou. Věřila jsem mu. Věřila jsem mu ty jeho řeči o tom, jak je jeho práce v kostele posláním a jak je hrdý na svou víru. Věřila jsem mu, když říkal, že svou rodinu mi představí, až bude ten „správný čas“. Vždycky měl nějakou výmluvu – nemocná babička, spousta práce na faře, cokoliv. A já, zamilovaná husa, jsem mu to baštila.
Před třemi týdny jsem ale náhodou na Facebooku narazila na profil ženy se stejným příjmením jako Adam a z jeho města. Zvědavost mi nedala. Rozklikla jsem ho. A tam to bylo. Fotka z Vánoc. Adam, usmívající se od ucha k uchu, objímá krásnou ženu a dvě malé děti. Pod fotkou popisek: „Naše rodinka Vám přeje krásné svátky! S láskou, Adam, Veronika, Adámek a Lucinka.“ V tu chvíli se mi udělalo fyzicky zle. Zírala jsem na tu fotku a nemohla dýchat. Ta bolest, ten šok, to ponížení…
Ale nejhorší byl ten vztek. Ten spalující vztek na něj, na jeho lži, na jeho pokrytectví. Ten „zbožný“ muž z kostela vedl dvojí život a já byla jeho víkendovým povyražením.
Nerozešla jsem se s ním. Zatím ne. Poslední tři týdny hraju jeho hru. Píšeme si, voláme si. On mi dál lže do očí, posílá mi zprávy, jak se na mě těší, a já předstírám, že jsem ta samá naivní holka, co mu věří každé slovo. A celou tu dobu plánuju svou pomstu.
Takže teď jsem tady. V hotelu, pár ulic od kostela, kde bude zítra ráno kázat o morálce a rodinných hodnotách. Jsem neskutečně nervózní, ale zároveň cítím takové zvláštní, ocelové odhodlání. Něco ve mně mě nutí to udělat. Možná je to vztek. Možná lítost nad jeho ženou a dětmi. A možná je to jen touha získat zpátky svou důstojnost, o kterou mě na dva roky okradl.
Nevím, jestli se to neobrátí proti mně. Možná ze mě udělají hysterku a lhářku. Ale v tuhle chvíli už nemám co ztratit. On si myslí, že jsem hloupá a nevědomá. Zítra zjistí, jak moc se mýlil.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
