Článek
Ten byt nebyl velký, obyčejných dva plus kk ve starším panelovém domě, ale pro mě to byl hrad. Můj hrad. Místo, kde budu mít konečně klid, soukromí a svobodu.
První týden byl absolutní euforie. Maloval jsem, smontovával nábytek, zařizoval si každý kout přesně podle svých představ. Užíval jsem si to ticho a ten pocit, že patřím jen sám sobě. Sousedů jsem si skoro nevšiml. Zdálo se, že je dům plný klidných, starších lidí. Můj sen o dokonalém bydlení se naplňoval.
A pak, asi po týdnu, jsem poprvé uslyšel ten zvuk. Bylo to vysoké, pronikavé štěkání. Přicházelo to z bytu nade mnou. Říkal jsem si, že je to jen dočasné, že si pejsek na něco zvyká. Jenže to nepřestávalo. Štěkot začínal v sedm ráno, pokračoval s přestávkami celý den a někdy se ozval i uprostřed noci.
Brzy jsem zjistil, že pes není jediný problém. Moji sousedé z horního patra, mladší pár, zřejmě trpěli naprostou ztrátou sluchu a motorické koordinace. Jejich chůze po bytě zněla, jako by po plovoucí podlaze jezdili na kolečkových bruslích a v lyžácích zároveň. Pravidelně, většinou po desáté večer, se rozhodli přestavovat nábytek. Alespoň tak zněly ty zvuky škrábání a dunění, které se ozývaly z jejich bytu. Jejich hádky byly tak hlasité, že jsem znal detaily jejich partnerské krize lépe než oni sami. A jejich hudební vkus, směsice techna a lidovek, kterou si pouštěli na plné pecky, byl skutečným testem mé psychické odolnosti.
Můj vysněný hrad se proměnil ve vězení. Můj klid byl pryč. Začal jsem být neustále ve stresu, napjatý jako struna. Doma jsem chodil po špičkách, abych je náhodou neprovokoval. Začal jsem nenávidět víkendy, protože jsem věděl, že budou doma a hluk bude ještě intenzivnější. Ze svého bytu jsem přestal mít radost. Stal se pro mě jen místem, kde musím poslouchat cizí hluk a štěkot psa.
Po měsíci tichého utrpení jsem se rozhodl, že to takhle dál nejde. Musím s nimi promluvit. Celý den jsem si v hlavě připravoval, co jim řeknu. Chtěl jsem být milý, vstřícný, sousedský. Večer jsem se odhodlal. S bušícím srdcem jsem zazvonil na jejich dveře.
Otevřel mi muž, asi v mém věku, a zamračeně si mě měřil. Slušně jsem se představil. „Dobrý den, promiňte, že obtěžuji, jsem váš nový soused z bytu pod vámi. Chtěl jsem vás jen poprosit, jestli byste nemohli být trochu tišší, hlavně v noci. A váš pejsek poměrně často štěká, když nejste doma.“
Jeho reakce mě šokovala. Žádná omluva, žádná snaha o domluvu. Jen agresivita. „Heleďte se, my si ve svým bytě můžeme dělat, co chcem!“ vyštěkl na mě. „A náš pes neštěká, to se vám jenom zdá. Jestli se vám to nelíbí, tak se odstěhujte!“ A s těmito slovy mi práskl dveřmi před nosem.
Zůstal jsem stát na chodbě, naprosto opařený. Moje snaha o smírné řešení selhala na plné čáře. A co bylo nejhorší, od toho dne se situace ještě zhoršila. Měl jsem pocit, že teď dělají hluk schválně. Dupali ještě víc. Hudbu si pouštěli ještě hlasitěji. Bylo to peklo.
Přemýšlel jsem, co dál. Stížnost na družstvu? Volat policii? Ale věděl jsem, že je to běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem. Nechtěl jsem začínat sousedskou válku. Chtěl jsem jen svůj klid.
Uplynulo půl roku. Na hluk jsem si nezvykl. Ale naučil jsem se s ním žít. Pořídil jsem si kvalitní sluchátka s potlačením hluku. Když štěká pes, pustím si hudbu. Když v noci přestavují nábytek, vezmu si špunty do uší. Ale ta počáteční, čistá radost z mého prvního bytu je pryč.
To nadšení vystřídalo hořké zklamání. Zjistil jsem, že vlastnit byt neznamená jen vlastnit těch pár metrů čtverečních. Znamená to také zdědit sousedy, které si nevyberete. A že ten nejdražší a nejcennější luxus není krásná kuchyň nebo výhled z okna. Je to ticho. A to mi moji sousedé ukradli. Můj hrad má sice pevné zdi, ale bohužel, má velmi tenké stropy. A to je lekce, kterou mi mé první vlastní bydlení uštědřilo hned na začátku.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
