Článek
Můj snoubenec je moje „malá lžička“.
Ano, ten skoro dva metry vysoký chlap, který každý den chodí do práce, aby platil hypotéku na dům, který pro nás koupil. Ten, který v deštivých, chladných večerech vynáší smetí, abych já mohla zůstat v teple a suchu. Ten, který je tu vždycky pro mě, když pláču, aby mě objal a utěšil.
On sám ale své slzy skrývá, protože ho vychovali v tom, že „chlapi nebrečí“. Vyrůstal ve velmi tradiční domácnosti s přísně danými rolemi pro muže a ženu a je pro něj strašně těžké mluvit o svém stresu a úzkostech.
A že jich v poslední době nebylo málo. Je nám dvacet. Během posledního půl roku jsme se sestěhovali, koupili dům a naplánovali svatbu. Je to obrovský tlak.
Každý večer, když si lehneme do postele, se ke mně otočí zády, schoulí se a já ho obejmu. Zjistila jsem, že je to jediný způsob, jak ho můžu doopravdy utěšit. Že ho jen držím a na nic se neptám, dokud není připravený začít mluvit sám. V tichu mého objetí se konečně může uvolnit a nemusí být ten silný.
Pečujte o emocionální stránku mužů ve svém životě. Oni se o vás starají tolika jinými způsoby. Někdy ten nejsilnější chlap na světě potřebuje jenom to, abyste ho v tichu pevně objala a dala mu pocit, že je v bezpečí. Že nemusí být vždycky velká lžička.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
