Článek
Náš činžák je malý a stěny jsou tu tenké, takže ve svém obýváku slyším skoro všechno, co se šustne na společné chodbě. Soused odvedle je pro mě cizí člověk, ani nevím, jak se jmenuje. Zato znám dokonale jeho kocoura.
Každý den, když se soused vrací z práce, slyším klíče v zámku a jeho pozdrav: „Ahoj, Mourku.“ A kocour Mourek mu pokaždé mňouknutím odpoví. Pracuju z domova a bydlím sama, takže tenhle malý rituál se stal součástí mého dne. Pokaždé mě to rozesměje. Soused taky hodně kouří trávu. Sama si občas dám, takže ho nesoudím, jen je to zkrátka fakt.
Včera se odehrál obvyklý scénář. „Ahoj, Mourku,“ a Mourkovo radostné mňau. Pak jsem ucítila typickou vůni jointa. O chvíli později jsem slyšela, jak jde nejspíš do prádelny ve sklepě a zase se vrací.
Jenže pak se ozvalo něco zvláštního. Mourkovo mňoukání bylo najednou strašně hlasité a znělo… naštvaně. Chvíli jsem čekala, ale Mourek nepřestával. Otevřela jsem dveře a uviděla ho. Seděl přede dveřmi svého bytu, prakticky ječel a skákal, jak se packami snažil bušit na dveře.
A zevnitř bytu jsem slyšela ozvěnu. Můj soused zoufale volal: „Mourku? Mourku?!“ Zněl vyděšeně. Vůbec netušil, že si kocoura zabouchnul na chodbě.
Přistoupila jsem k jeho dveřím a pevně zaklepala.
Slyšela jsem, jak se soused odmlčel. Pak tiše, se směsicí úžasu a možná i strachu, zopakoval: „Mourku?“
V tu chvíli jsem se rozhodla. Rychle jsem zapadla zpátky do svého bytu, potichu zavřela a jen poslouchala. Soused otevřel dveře a pustil Mourka dovnitř. A pak jsem ho slyšela, jak zašeptal: „Jak jsi to udělal, Mourku?“
Od té doby se tomu směju. Jen si představuju svého zhuleného souseda, jak sedí na gauči a přemýšlí o tom, jak se jeho kocour naučil klepat na dveře jako člověk.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
