Článek
Všechno to začalo před lety, za okolností, které jsou samy o sobě na román. Prostě se stalo, že můj o dost mladší bratr, Tomášek, vyrůstal u mě a mé ženy Lenky. Postupem času mi začal říkat „tati“ a nám to přišlo přirozené. Stal se plnohodnotnou součástí naší rodiny, naším třetím dítětem, i když papírově to bylo jinak. Naši společní rodiče… no, řekněme, že jsem se snažil, aby na ně Tomášek měl co nejlepší vzpomínky, i když realita byla složitější.
Jak Tomášek rostl, to tajemství mě tížilo čím dál víc. Co když se to dozví od někoho cizího? Nebude to pak ještě horší? Nakonec jsem se odhodlal a zašel za psychologem. Ten mi potvrdil, co jsem tušil – je nejlepší mu říct pravdu co nejdřív, a to za přítomnosti mých biologických dětí. Prý z mnoha důvodů. I pár nejbližších kamarádů mi radilo v podstatě totéž.
A tak jsme si s Lenkou jednoho odpoledne sedli s dětmi v obýváku. Zavolal jsem Tomáška k sobě, pevně ho objal, aby cítil, že se nic neděje, že je v bezpečí. „Co se děje?“ zeptal se hned, asi vycítil tu zvláštní atmosféru. Začal jsem tím, jak moc ho všichni milujeme, pak jsem mu opatrně, co nejšetrněji, vylíčil celou pravdu o našich rodičích a o tom, kdo pro něj vlastně jsem. Hned na to jsem ho i naše další dvě děti pevně semknul v objetí a se slzami na krajíčku jsem mu řekl, že miluju všechny své děti stejně a že se na mé lásce k němu NIC NEZMĚNÍ.
Byl v šoku. „Děláš si srandu?“ vyhrkl, ale když viděl, jak se mi třese hlas a lesknou oči, pochopil, že je to vážné. I naše biologické děti z toho byly paf, zíraly s otevřenou pusou. Tomášek se rozplakal. „Proč jsi mi to neřekl dřív?“ vzlykal. Nevěděl jsem, co na to říct. Jen jsem ze sebe vysoukal: „Snažil jsem se tě chránit. Promiň, doufám, že mi jednou odpustíš.“ Bohužel, a naprosto pochopitelně, se sebral a utekl do svého pokoje.
Následující dny byly peklo. Tomášek se mnou skoro nemluvil. Pořád jsem mu nabízel, že půjdeme na hřiště kopat si fotbal, který miluje, nebo cokoliv, co má rád. Ale on všechno odmítal, někdy byl dokonce naštvaný, jen co jsem na něj promluvil. Myslel jsem, že jsem to totálně zbabral, že jsem zničil všechno, co jsme spolu měli. Bylo mi hrozně.
Až jednou, když byla Lenka s dětmi na nákupu v Tescu a my jsme byli doma sami, přišel Tomášek za mnou do kuchyně. Chvíli tam jen tak stál, pak se zhluboka nadechl a řekl: „Vím, že nejsi můj opravdový táta, ale chci, abys věděl, že jsi ten nejlepší táta na celým světě. A promiň za to, jak jsem se choval.“ V tu chvíli se ve mně všechno zlomilo. Objali jsme se a oba jsme brečeli jako želvy. Bylo by velkou lží tvrdit, že je teď u nás doma všechno „normální“ – to ani zdaleka. Ale pomalu, opravdu pomaloučku, se začíná vyjasňovat. Už mezi námi neleží žádné tajemství a je to, jako bychom se všichni znovu narodili. Spadl mi obrovský kámen ze srdce.
Tomášek je silný kluk a zvládl to mnohem lépe, než jsem si kdy dokázal představit. Určitě mu zařídím nějakou terapii, aby se s tím vším dokázal vyrovnat i do budoucna, kdyby se to v něm nějak ozvalo. A já? Já se budu dál snažit být tím nejlepším tátou pro všechny své děti. I pro svého bráchu/syna. Někdy je život prostě zamotanější než vánočka od babičky, ale hlavní je, že držíme spolu.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
