Článek
Můj David byl vždycky to dítě, které vám všichni závidí. Od první třídy nosil samé jedničky, vyhrával matematické olympiády, na gymnáziu exceloval v biologii i chemii. Přihlášku na medicínu nebo v nejhorším případě na práva jsem brala jako hotovou věc. Už jsem si v duchu malovala, jak bude mít v Praze ordinaci nebo úspěšnou advokátní kancelář. Jak budu pyšně říkat kamarádkám: „To víte, náš David, pan doktor…“
A on mi teď, dva týdny po maturitě, kterou složil s vyznamenáním, u nedělního oběda mezi knedlíkem a svíčkovou oznámí, že si žádnou přihlášku na vysokou školu nepodal. Že se přihlásil na učňovský obor cukrář. Cukrář! Myslela jsem, že se mi to zdá. Chvíli jsem na něj jen zírala, neschopná slova. Čekala jsem, že řekne, že je to jen vtip. Neřekl.
Jeho vášeň pro pečení jsem samozřejmě registrovala. Poslední dva roky byla naše kuchyně neustále plná mouky, cukru a čokolády. Zatímco se jeho spolužáci o víkendech flákali po venku nebo pařili hry na počítači, David zkoušel nové recepty na makronky, pekl několikapatrové dorty a zdobil je s precizností chirurga. Bránil se sice, když jsem to chtěla fotit na rodinný Facebook, ale jeho výtvory byly dokonalé. Brale jsem to ale jako koníček. Jako milé hobby chytrého kluka, který si potřebuje odpočinout od učení a zapojit i ruce. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že by to mohlo být… jeho povolání.
Snažila jsem se s ním mluvit. „Davide, zlatíčko, přece nezahodíš takový talent? Vždyť jsi tak chytrý, měl bys takové možnosti! Cukrářem může být kdokoliv, ale doktorem?“ A on se na mě jenom klidně podíval a řekl: „Mami, já nechci být doktor. Nebavilo by mě to. Chci dělat něco, co mě naplňuje, u čeho vidím výsledek a dělám lidem radost. Chci péct.“
Vůbec tomu nerozumím. Vždyť jsme mu s manželem dali všechno, podporovali jsme ho ve studiu, platili mu drahé kurzy angličtiny… a on teď chce trávit život u rozpálené trouby? Co řeknu naší rodině? Tetičce Jarmile, která se už půl roku ptá, na kterou lékařskou fakultu to nakonec bude? Co řeknu sousedům?
Vím, že bych ho měla podpořit. Vím, že bych měla mít radost, že našel něco, co ho baví. Ale já se nemůžu zbavit toho pocitu zklamání. Pocitu, že jsem jako matka někde udělala chybu. Že jsem ho měla víc tlačit, víc ho motivovat k „pořádné“ kariéře. Místo toho mám doma budoucího cukráře. A i když jeho dorty chutnají božsky, ta pachuť zklamání v mých ústech je pořád příliš hořká.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
