Článek
S Janou jsme se seznámili, když mi bylo dvacet. Byla to taková ta klasická známost na jednu noc po pár pivech navíc, ale nějak jsme se od sebe nemohli odtrhnout a začali jsme se vídat dál. Pár týdnů na to přišla s novinou, že je těhotná. V hlavě mi to moc nesedělo, ty termíny se mi zdály nějaké divné, ale nikdy jsem to neřekl nahlas. Byl jsem tehdy mladý voják z povolání, za pár měsíců mě čekala mise v zahraničí a představa, že by moje dítě vyrůstalo beze mě, byla noční můra. Sám jsem tátu nepoznal a zařekl jsem se, že tohle svým dětem nikdy neudělám. Takže jsem ji požádal o ruku a vzali jsme se.
Manželství bylo od začátku jako na houpačce, samá hádka a Itálie, ale držel jsem se zuby nehty. Dělal jsem to pro Tomáše. Nikdy bych nedopustil, aby vyrůstal v rozvrácené rodině. Takže jsem to prostě nějak lepil dohromady, i když náš vztah s Janou byl už dávno mrtvý a fungovali jsme spíš jako spolubydlící, které spojuje jenom dítě.
A pak se to stalo. Před pár týdny jsem na ulici potkal Karla, starého známého z doby, kdy jsem Janu poznal. Prohodili jsme pár slov a on se zeptal, jestli jsem pořád s ní. Když jsem řekl, že ano, plácnul mě po rameni a se smíchem prohodil: „Ty jo, to je sranda, jak jsem s ní tehdy chodil a tys mi ji pak takhle vyfouknul!“ Zůstal jsem na něj zírat a chtěl jsem, aby to nějak víc vysvětlil. Jen mávnul rukou, že je to fuk, že s ní byl jen chvíli, přesně do toho víkendu, než jsme se poznali my.
V tu chvíli mi to seplo. Všechny ty staré pochybnosti a nejistoty, které jsem dvanáct let úspěšně zatlačoval do pozadí, se vrátily s obrovskou silou. Ten brouk, co mi nasadil do hlavy, byl tak velký, že jsem nemohl spát. Zlomilo se to ve mně. Sedl jsem k internetu, objednal si domácí sadu na testy DNA a tajně, když Jana nebyla doma, jsem sobě a Tomášovi odebral vzorky.
Dnes přišly výsledky. Šance, že jsem jeho biologický otec: 0 %. Sedím tu, zírám do zdi a jsem jako zombie. Můj svět, postavený na jedné velké lži, se rozpadl na prach. Nevím, co mám dělat, co mám cítit.
Jednu věc ale vím naprosto jistě. Ať už ten papír říká cokoliv, Tomáš je můj syn. Byl jsem u něj od první vteřiny jeho života a nikdy, nikdy ho neopustím. To se absolutně nemění.
Co ale nevím, je, jak a jestli to vůbec říct Janě. I když ji už nemiluju jako ženu, pořád je to matka mého syna a mám ji svým způsobem rád. Tohle ji zničí. Rozdrtí ji to na kusy. Jak jí mám říct, že vím, že mi celou dobu lhala? V hlavě mám tisíc myšlenek a emocí. První, co udělám, je, že si najdu nějakého psychologa. Musím si srovnat hlavu, než udělám další krok.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
