Článek
Pokaždé, když vidím svého vnuka, jak se směje, sevře se mi srdce. Je to úžasný, chytrý kluk. A já se neubráním myšlence, která mě pronásleduje už léta: mohl to být můj syn. A jeho táta, můj zeť Hynek, by byl otcem mého dítěte. Je to šílené, já vím. Ale stalo se to.
Bylo to na konci devadesátých let. Mně bylo třicet osm a mé dceři Lence osmnáct. A já nebyla dobrá matka. Byla jsem alkoholička, občas jsem si dala i kokain. Zajímaly mě víc večírky než to, co dělá moje dospívající dcera. A ona si tehdy našla Hynka. Bylo mu čtyřiadvacet. Nelíbil se mi, ale nikdy jsem jí neřekla proč. Neustále se mnou flirtoval a ten věkový rozdíl mi přišel děsivý. A taky to byl alkoholik a feťák, stejně jako já. Poznala jsem svůj druh.
Lenka se s ním nakonec rozešla, právě kvůli jeho pití. A brzy poté se odstěhovala do vlastního bytu. A Hynek mi začal volat. Zval mě na panáka, odmítala jsem. Až jednoho dne řekl, že má kokain, a já neodolala. Přišel, sjeli jsme se a vyspali se spolu. Byl to pohledný chlap, to ano. Asi tři nebo čtyři měsíce jsme v tom takhle jeli. Byl to můj parťák na pití a drogy, se kterým jsem občas spala. Žádné city, jen destrukce.
Pak jsem otěhotněla. Věděla jsem, že je to jeho, párkrát jsme hloupě neměli ochranu. Nikdy jsem mu neřekla, že jsem těhotná. Šla jsem na potrat a všechno to držela v tajnosti.
Krátce nato jsem s ním přestala vídat, bylo to příliš divné. Taky jsem se pokusila přestat pít, vydržela jsem čtyři měsíce, než jsem do toho znovu spadla. A pak, přeskočme o dva roky dopředu, mi Lenka zavolala a oznámila mi, že se dala znovu dohromady s Hynkem. Že je prý úplně střízlivý, seká latinu. Byla jsem vyděšená. Bála jsem se, že jí řekne, co jsme spolu dělali, a že mě bude do konce života nenávidět. Když k nám jednou přišli na návštěvu, Hynek využil chvilky, kdy byla Lenka v druhé místnosti, a řekl mi, že není důvod jí o tom, co se stalo, říkat. Souhlasila jsem.
A tak naše tajemství začalo žít vlastním životem. Vzali se. Dnes jsou manželé už šestnáct let. Mají spolu syna, mého vnuka. Hynek před pár lety překonal rakovinu. A já jsem už čtrnáct let střízlivá. Všichni jsme se nějak posunuli dál, ale to tajemství mezi námi zůstalo.
Nevídáme se moc často, bydlí na druhém konci republiky. Ale pokaždé, když se vidíme, na nějaké rodinné oslavě, je tam to napětí. Je to první věc, která nám oběma probleskne hlavou, když se na sebe podíváme. Není to sexuální napětí, to vůbec ne. Je to takové to tiché, trapné napětí, které říká: „Proč jsme to, sakra, museli udělat? Co je to s námi špatně?“
Přemýšlím o tom často. Zvlášť když vidím svého vnuka. Vždycky si pomyslím, že to mohl být můj syn, kdyby se věci vyvinuly jinak. A pak mě zamrazí, jaká katastrofa by to byla, kdybych se tehdy rozhodla si to dítě nechat. Byli bychom zničení úplně všichni. A tak jen mlčím. A budu mlčet až do smrti.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
