Článek
Byl to sen o aktivní svobodě. Celý život jsem se starala o druhé – o manžela, o děti, o domácnost. Všechno se točilo kolem jejich potřeb, jejich rozvrhů. A já jsem si léta malovala, jaké to bude, až konečně přijde můj čas. Ten obraz byl naprosto jasný a detailní.
Viděla jsem se, jak sedím v kavárně na malém náměstí v Toskánsku, piju cappuccino a čtu si knihu, na kterou jsem neměla čtyřicet let čas. Viděla jsem se, jak se procházím galeriemi v Paříži, jak se učím italsky, jak chodím na dlouhé túry po horách bez toho, abych musela myslet na to, co bude k večeři. Můj sen o důchodu byl plný cestování, kultury, vzdělávání a konečně, konečně času jen pro sebe. Měla jsem připravený seznam knih k přečtení, seznam zemí k navštívení a seznam kurzů, na které se chci přihlásit.
Den mého odchodu do důchodu byl slavnostní. V práci mi kolegové darovali velký kufr a poukaz do knihkupectví. „Tak si to hezky užij, Marie, zasloužíš si to!“ říkali mi všichni. A já jsem se cítila jako na startovní čáře nového, úžasného života. První měsíc byl přesně takový, jaký jsem si vysnila. Spala jsem dlouho, chodila do knihovny, navštívila pár výstav. Cítila jsem se volná a plná očekávání.
A pak to začalo. Nenápadně. Jedním telefonátem od mé dcery Zuzany. „Mami, prosím tě, nemohla bys mi ve středu pohlídat malou Aničku? Mám strašně důležitou schůzku v práci a babička od manžela nemůže.“ Samozřejmě jsem souhlasila. Miluju svou vnučku a ráda pomůžu. Bylo to jen jedno odpoledne.
Jenže z jednoho odpoledne se brzy stal pravidelný středeční hlídací den. „Když už jsi doma a máš čas,“ říkala Zuzana. Pak se přidal i můj syn Petr. „Mami, v pátek bychom potřebovali pohlídat Kubíka, chceme si s Janou po letech zajít do kina.“ A zase jsem souhlasila. Co bych pro své děti neudělala.
Během půl roku se můj sen o svobodě a cestování pomalu, ale jistě rozplynul. Můj kalendář, který měl být plný kurzů italštiny a výletů, se zaplnil termíny hlídání. Z „občasné pomoci“ se stala samozřejmost. Stala jsem se babičkou na plný úvazek. Moje dny už nebyly o poznávání světa, ale o poznávání nových druhů dětských přesnídávek. Místo procházek po galeriích jsem trávila odpoledne na pískovišti. Místo čtení Dostojevského jsem četla popáté dokola pohádku o pejskovi a kočičce.
Moje cestovatelské brožury ležely zaprášené na poličce. Učebnice italštiny zůstala otevřená na první lekci. Když mi volaly kamarádky, jestli s nimi nepojedu na týden do lázní, musela jsem s lítostí odmítnout. „Nemůžu, holky, slíbila jsem, že budu hlídat.“
Večer jsem byla vždycky tak unavená, že na čtení nebo plánování nějakých svých aktivit už mi nezbývala energie. Ale potřebovala jsem zaměstnat ruce. A tak jsem začala plést. Nejdřív jen tak, pro radost. Ale brzy se z toho stala hlavní náplň mých večerů. Pletla jsem svetry, čepice, ponožky. Pro Aničku, pro Kubíka. Můj byt, který měl být základnou pro mé cesty za poznáním, se proměnil v malou pletařskou dílnu.
Cítila jsem se rozpolcená. Na jednu stranu jsem své vnoučata zbožňovala. Jejich smích, jejich objetí, to bylo něco, co mi přinášelo obrovskou radost. Ale na druhou stranu jsem cítila hořkost a zklamání. Zlobila jsem se na své děti, že mou pomoc berou jako samozřejmost a že se ani na vteřinu nezamyslí nad tím, že i já jsem mohla mít nějaké své vlastní plány. Zlobila jsem se sama na sebe, že jim nedokážu říct ne. Že jsem opět sklouzla do role té, která se stará o potřeby všech ostatních, jen ne o ty své.
Jednoho dne, když jsem byla obzvlášť unavená a frustrovaná, přišla dcera pro Aničku. „Díky moc, mami, jsi poklad! Co bychom si bez tebe počali!“ řekla a dala mi rychlou pusu. Byla to její obvyklá fráze, kterou jsem slyšela skoro každý den. Ale tentokrát, když už byly ve dveřích, se malá Anička otočila, rozběhla se ke mně zpátky a pevně mě objala kolem nohou.
„Babi,“ zašeptala. „Ten svetr, co jsi mi upletla, je ten nejlepší na světě! Je tak heboučký.“ Podívala se na mě svýma velkýma, upřímnýma očima a v nich byla taková láska a obdiv, že se mi na chvíli zastavilo srdce.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Podívala jsem se na své ruce, unavené od pletení, pak na tu hromadu zaprášených průvodců po Itálii na poličce. A došlo mi to. Můj důchod není takový, jaký jsem si ho vysnila. Je úplně jiný. Není o poznávání vzdálených zemí. Je o poznávání těch malých lidiček, kteří jsou moje krev. Není o učení se cizích jazyků, ale o naslouchání těm prvním, roztomilým slovům mých vnoučat.
Ta cesta do Toskánska by byla jistě krásná. Ale byla by to cesta, na kterou bych byla sama. Ten život, který žiju teď, je sice chaotický, vyčerpávající a naprosto odlišný od mých snů. Ale není osamělý. Je plný objetí, smíchu a pocitu, že jsem opravdu, ale opravdu potřebná.
Možná jsem se nestala světoběžnicí. Stala jsem se babičkou. A i když mě občas přepadne smutek za mými nesplněnými sny, vím, že láska, kterou dostávám od svých vnoučat, je cennější než všechny památky v Římě dohromady. A ten pocit, když vidím Aničku v tom svetru, který jsem pro ni s láskou pletla, je vlastně ten nejlepší cestovatelský zážitek, jaký jsem si mohla přát.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
