Článek
Můj bratr Honza je génius. Opravdu. Je mu třicet, pracuje jako IT specialista, a když začne mluvit o programovacích jazycích nebo o historii starověkého Říma, což je jeho druhý velký koníček, většina smrtelníků přestane po dvou větách chápat. Je to ten nejhodnější, nejlaskavější člověk, jakého znám. Ale v jedné oblasti to byl vždycky tak trochu… no, řekněme, outsider. A tou oblastí byly ženy.
Honza nikdy nebyl ten typ, co by balil holky na diskotéce. Vlastně na diskotéky ani nechodil. Jeho nejlepším kamarádem byl jeho počítač a sbírka historických knih. Vždycky byl plachý, tichý, a když už se mu nějaká holka líbila, tak dlouho přemýšlel, jak ji oslovit, až ho někdo předběhl, nebo se z něj stal její „nejlepší kamarád“, kterému se svěřovala se svými milostnými trably. V celé naší rodině jsme si už tak nějak zvykli, že Honza bude prostě sám. Tetičky ho na každé oslavě popichovaly: „Tak co, Honzíku, kdy už nám přivedeš nějakou nevěstu?“ a on jen zrudnul a něco zamumlal. Upřímně, všichni jsme si mysleli, že umře jako panic.
Minulý víkend slavila máma padesátiny. Velká zahradní slavnost, grilování, sjela se celá rodina. Honza slíbil, že dorazí, a jen tak mezi řečí prohodil, že „možná někoho přivede“. Všichni jsme se tomu jen pousmáli. Jasně, Honzo, určitě.
Jenže on fakt přišel. A nebyl sám. Po jeho boku stála ta nejkrásnější bytost, jakou jsem kdy viděla. Vysoká, štíhlá blondýnka s úsměvem, který by dokázal rozzářit celou místnost. Vypadala jako nějaká herečka nebo modelka. Všichni jsme na ni zírali s otevřenou pusou. Teta Jarmila, ta největší rýpalka, upustila na zem vidličku s kusem grilované krkovice. Táta přestal otáčet maso a to se začalo pálit. Nastalo naprosté ticho.
A Honza, náš plachý, tichý Honza, se jen usmál a řekl: „Ahoj všichni, tak tohle je Klára, moje přítelkyně.“
Ta chvíle, než se všichni vzpamatovali, trvala snad věčnost. Klára byla nejen nádherná, ale i neuvěřitelně milá, vtipná a chytrá. Během pěti minut si povídala s tátou o fotbale, s mámou o kytkách a s dědou o politice. Všichni z ní byli naprosto paf.
Později večer jsem si Honzu odtáhla stranou. „Brácho, kde jsi, proboha, k takové bohyni přišel?“ A on mi s tím svým typickým klidným úsměvem pověděl, že se seznámili na nějakém online fóru o historii. Že si nejdřív psali o bitvě u Marathonu, pak o římských legiích, a pak prostě zjistili, že si mají co říct i o spoustě jiných věcí.
Když jsem je pak večer viděla, jak sedí spolu na lavičce, drží se za ruce a o něčem si tiše povídají, došlo mi to. Někdy ti největší poklady nejsou vidět na první pohled. A že náš brácha, ten tichý kluk, co si radši četl o historii, než aby chodil na rande, prostě jen čekal na někoho, kdo bude mluvit stejným jazykem. A našel ji. A my všichni jsme mu to štěstí ze srdce přáli. Tetičky už se na nic neptaly. Jen tiše zíraly s obdivem.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
