Článek
Nepotrpím si na nové, nablýskané věci. Přitahují mě předměty s příběhem, s jizvami a patinou času. Většinou si odnáším jen nějakou starou knížku nebo porcelánový hrníček. Ale jednu sobotu jsem si odnesla něco, co změnilo můj pohled na staré harampádí navždy.
Probírala jsem se krabicí plnou starých, zrezivělých elektrospotřebičů – fénů, mixérů, rádií. A na samém dně ležela ona. Lampa. Byla zvláštní, až trochu ošklivá. Měla těžkou kovovou základnu a oranžové, skleněné stínidlo ve tvaru houby. Byla pokrytá desítkami let starým prachem a špínou. Ale něco na ní mě zaujalo. Měla charakter. Měla duši.
Zvedla jsem ji a odnesla ji k prodejci, starému, mrzutému pánovi, který seděl na stoličce a kouřil. „Dobrý den, kolik byste chtěl za tuhle lampu?“ zeptala jsem se. On si ji s despektem prohlédl. „Dejte mi za tu hrůzu stovku a je vaše. Stejně to nikdo nechce, akorát mi to tu zabírá místo,“ zamručel. Srdce mi poskočilo radostí. Dala jsem mu stokorunu a s pocitem, že jsem právě uzavřela skvělý obchod, jsem si svůj nový, ošklivý poklad odnášela domů.
Můj přítel se mi smál. „Co to proboha je? To vypadá jako nějaká mimozemská houba. Kam to chceš dát?“ Jen jsem mávla rukou. „Počkej, až ji vyčistím. Uvidíš, že bude krásná.“ A pustila jsem se do práce. Strávila jsem celé odpoledne jejím čištěním. Opatrně jsem omývala to skleněné stínidlo, leštila kovovou základnu. A jak mizela špína, začala se objevovat krása. Zjistila jsem, že ta základna není jen obyčejný kov, ale poctivý kus chromu. Sklo bylo silné a kvalitní.
Když byla čistá, prohlížela jsem si ji ze všech stran. A na spodní straně základny jsem našla malý, téměř nečitelný, vyražený nápis. „NAPAKO“. To jméno mi nic neříkalo. Ze zvědavosti jsem si sedla k počítači a zadala ho do vyhledávače spolu se slovem „lampa“.
To, co jsem uviděla na obrazovce, mi vyrazilo dech. Okamžitě na mě vyskočily desítky obrázků mé „ošklivé houby“. Ale nebyly na stránkách bazarů. Byly na stránkách prestižních designových galerií a aukčních síní. Zírala jsem na popisky. „Vzácná stolní lampa, model 1618, designér Josef Hůrka, výrobce Napako, cca 1965.“ A pak jsem uviděla ceny.
Několik tisíc. Deset tisíc. Na jedné zahraniční stránce byla dokonce za cenu přesahující dvacet tisíc korun. Moje srdce se rozbušilo. Ta věc, kterou jsem koupila za sto korun od mrzutého pána, byl ve skutečnosti cenný, sběratelský kousek československého designu. Cítila jsem neuvěřitelnou vlnu euforie. Byl to pocit jako vyhrát v loterii. Běžela jsem za přítelem a s vítězným pokřikem jsem mu ukazovala obrazovku. I on na to zíral s otevřenou pusou.
Radovala jsem se celý večer. A pak, když jsem si v noci lehla do postele, se do mé radosti začal vkrádat jiný pocit. Pocit viny. Neustále jsem si představovala toho starého pána na bleším trhu. Jak tam sedí, osamělý, a prodává své staré krámy, aby si přivydělal k důchodu. On neměl tušení, jaký poklad prodává za cenu jedné večeře. Bylo to spravedlivé? Měla jsem právo si nechat celou tu hodnotu pro sebe, jen proto, že jsem měla štěstí a přístup k internetu?
Celou noc jsem se převalovala. Bojovaly ve mně dva hlasy. Jeden říkal: „Je to tvoje! Byl to obchod, on s cenou souhlasil. Našla jsi to, je to tvoje zásluha.“ Ale ten druhý, tišší hlas, šeptal: „Není to správné. Víš, že to není správné. Využila jsi jeho nevědomosti.“
Ráno jsem vstala s jasným rozhodnutím. Věděla jsem, co musím udělat. I kdybych si měla připadat jako blázen.
Následující sobotu jsem se vrátila na ten samý bleší trh. S malou dušičkou jsem procházela uličkami a hledala toho starého pána. Bála jsem se, že už tam nebude. Ale byl tam. Seděl na své stoličce, na stejném místě. Vytáhla jsem z batohu obálku a přistoupila jsem k němu.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem. „Pamatujete si na mě? Minulý týden jsem si od vás koupila tu starou oranžovou lampu.“ Podíval se na mě, ale bylo vidět, že si mě nepamatuje. „Jo, asi,“ zamručel.
„No, já jsem si o ní doma něco zjistila,“ pokračovala jsem a cítila jsem, jak mi buší srdce. „Ukázalo se, že je to docela cenný designový kousek. A já bych se necítila dobře, kdybych vám za ni dala jenom tu stovku. To není spravedlivé.“ A podala jsem mu tu obálku.
Opatrně ji otevřel. Uvnitř bylo pět tisíc korun. Zíral na ty peníze a pak na mě. V jeho očích byl naprostý úžas a nepochopení. „Slečno, vy jste se zbláznila,“ vydechl. „Vždyť je to jen stará lampa.“
„Pro vás možná,“ odpověděla jsem. „Ale pro mě je teď mnohem víc. Berte to prosím. Bude mi mnohem lépe.“ Chvíli váhal, ale pak si peníze vzal. Jeho zamračená tvář najednou změkla. „Děkuju,“ zašeptal a v jeho očích se objevily slzy. „Takovou slušnost už jsem dlouho nezažil.“
Odešla jsem z toho blešího trhu a cítila jsem se neuvěřitelně lehce a šťastně. Možná jsem byla o pět tisíc chudší, ale byla jsem o milion bohatší na duši. Doma ta lampa svítila na mém pracovním stole. A pokaždé, když se na ni podívám, připomene mi, že ta největší hodnota věcí není v jejich ceně, ale v příbězích, které se k nim vážou. A ten můj příběh o staré lampě je teď mnohem hezčí.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
